Cesta ze Salt Lake City do Yellowstonu byla asi vůbec ta nejhorší. Normálně by cesta trvala jen něco málo přes 3 hodiny, ale vzhledem k zimnímu období se do Yellowstonu nedalo dostat jinak než ze severu. I tak podle map měla cesta trvat maximálně 5 hodin. Nicméně to by nebyla Amerika, aby nám aplikace Weather Channel neposlala asi 5 upozornění na sněhové bouře, sněhové jazyky a všechny možné další nástrahy.
Auto si nejdřív vzal Turek Erke, ze všech nejhorší řidič, ale byl ze všech nejčerstvější a mělo se řídit přes noc, tak nám nic jiného nezbývalo. Řídil první 4 hodiny a i když jsem měla v plánu spát, absolutně to nešlo. Erke řídil jako prase a to ještě nebyla žádná ledovka, i když jednou se teda musel vyhnout jelenovi. Pak jsme si udělali menší pauzu na benzínce, rodiče jsem radši neplašila a napsala jim krátkou zprávu:
Po pauze si auto převzal Rumun Boggy. Původně se kluci měli vystřídat všichni, Boggy se ale nadopoval asi třema energeťákama a vzal na sebe zbytek cesty. To už jsme museli jet krokem, protože každý kousek silnice byl zledovatělý a auto nám házelo zadek ze strany na stranu. Cesta trvala nakonec 12 hodin a do Yellowstonu jsme dorazili kolem 5 hodiny ráno.
DEN 6: 23. prosince
Říkali jsme si, že to zakempíme někde na bezpečném místě, ať se hlavně řidiči dospí. Probudili jsme se pak někdy po obědě, udělali si rychlou snídani a jeli se porozhlédnout po okolí. Koukám na telefon, kde nemám žádný signál. Poslední naměřená teplota byla někdy při vstupu do Yellowstonu - 11°C.
Yellowstone byl úplně mrtvej. Za celé dopoledne jsme nenarazili na jediný auto ani člověka. Nejdřív jsme pochopitelně vyrazili směr Visitor centre, kde jsme narazili alespoň na místňáky a zeptali se jich, co a kde tu můžeme dva až tři dny dělat. Moc toho na výběr nebylo. Kvůli zimě byly 2/3 Yellowstonu zavřený, takže na nejznámější gejzír Old Faithful jsme mohli zapomenout. Leda by se nám chtělo zaplatit 8 tisíc CZK za hodinovou projížďku na sněžném skútru. Doporučili nám, ať vyrazíme na Mammoth Hot Springs a nezapomeneme se vykoupat v horkých pramenech. Dostali jsme také příručku, co dělat, když potkáme medvěda, jak se pohybovat po celém území, kde kempovat atd.
Ve Visitors centru jsem aspoň na chvíli chytla wifi, tak jsem rodičům dala vědět, že žiju. Rodiče byli kupodivu v klidu a ještě jim nechyběl humor. Pokecali jsme třeba o tom, že Jágr nemá po zápase 4 zuby. Taťka mi stihl napsat jen tuhle zprávu a už jsem byla zase bez signálu.
Co v Yellowstonu dělat, když se skoro nikam nedostaneme? Napadlo nás, že bychom si mohli půjčit běžky. Problém byl, že na nich nikdo z nás do tý doby nestál a podle toho naše jízda nebo spíš chůze vypadala. Další problém byl, že jsme nikdo neměl na běžky oblečení. Já si tak v -14 °C vyrazila v džínách a kabátku. Možná, že jsme se měli nejdřív trošku projet a teprve pak se rozhodnout, jestli si běžky chceme půjčit rovnou na 2 dny :D Hned jsme vyrazili na první menší projížďku, a to na 4 kilometry. Sranda byla neuvěřitelná. Nebylo chvíle, aby někdo z nás nespadnul. Boggy po 2 kilometrech prohlásil, že na to prdí a už nikdy běžkovat nepůjde. Ale nakonec jsme to přeci jen nějak zvládli a menším okruhem se dostali ke zmiňovaným Mammoth Hot springs a zpět.
Běžkovat v Yellowstonu byla každopádně neuvěřitelná nádhera. Všude ticho, nádherná příroda, sem tam smrádek z unikající síry a do toho pět tajtrdlíků, kteří se smějí při každém pádu. Po menším běžkování jsme se jeli vykoupat ještě do horkých pramenů, kde jsme potkali poprvé nějaké lidi. Zážitek opět úžasný. Na místě se do sebe vlévaly jeden 90°C pramen a druhý, který vycházel přímo z ledovce a měl 4°C. Najít tak ideální poměr pramenů v řece nebylo vůbec jednoduchý. Celé koupání se tak proměnilo v situaci, kdy jste se museli ve vteřině rozhodnout, jestli si chcete nechat zadek zmrznout nebo shořet.
V pramenech jsme byli jen asi půl hodiny a za tu dobu se mi stihla na vlasech udělat jinovatka. Blbý bylo, že k vyhřejvanému místu jsme museli urazit asi 30 metrů a to samé jsme museli zvládnout i cestou zpátky k našemu oblečení. Všude na dně byly kameny a voda se proměnlivě vařila a mrzla, že to byla nakonec pořádná bojovka. Po tom, co jsme se osušili a rychle naskákali do oblečení, jsme se nakýblovali zpátky do RV a vyrazili směr kemp. Tam jsme si udělali parádní barbecue, grilovaný maso, zeleninu, mashmallows i tousty. Už při grilování jsme v dálce slyšely vytí vlků. V půjčovně běžek nám doporučovali, že můžeme brzy ráno vyjet a při východu slunce vlky pozorovat. A to byl i náš plán.
DEN 7 - 24. prosince
Ráno v 5 zvoní budík, ale nikdo mu nevěnuje větší pozornost. Pocitově asi za pár minut na naše auto někdo silně klepe. Koukám na hodinky a prd pár minut, ono je už 11 hodin. Rozespalý Boggy mumlá: "Já tam nejdu, děláme že spíme!" V tom slyšíme: "Open the door, this is ranger!" To už jsme začali vstávat všichni. Andy vzal zodpovědnost opět do svých rukou a otevřel dveře. Ranger nás upozornil, že jsme ještě nezaplatili za dnešní kemp a ať koukáme opustit kemp co nejdřív. Zaplatili jsme 4 doláče za osobu a plánovali vyrazit na náš druhý běžkařský trek.
A jéje, začaly nám blikat asi tři kontrolky na autě. Po delším pátráni jsme zjistili, že nám zamrzly odpadní trubky jak na záchodovou vodu, tak i na odpadní ze sprch a dřezu. Venku bylo přes noc -28°C a ani teď přes den neklesá pod -17° C. Zkusili jsme tedy nastartovat a ve varné konvici uvařit horkou vodu a tu na trubky nalejt, ale ani to nepomohlo. Nicméně i bez toho jsme mohli řídit, tak jsme si holt řekli, že nebudeme moc špinit nádobí, potřebu budeme dělat v přírodě a až přijedeme do Seattlu, doufejme, že už budou teploty nad nulou. Po rychlé snídani jsme chtěli vyjet na běžky a zjistili jsme, že jsme vypotřebovali zásoby plynu, na kterém fungovalo celou noc topení. Zajeli jsme tedy k nejrychlejší stanici doplnit zásoby a vyrazili směr výchozí bod našeho druhého treku na běžkách.
Cestou nás ale čekalo další překvapení. To si tak v pohodičce jedeme a v tu ránu se před námi objeví stádo asi 20 bizonů Rychle jsme zastavili a netušili co dělat dál. Čekat nebo pomalu projet? Přeci jen bizon není nejmenší zvíře a kdyby se proti nám vyřítil, klidně by nám mohl auto zdemolovat. Navíc úplně nejblíž k nám byla matka s malým bizoňátkem a nevypadala, že by nás ve svém teritoriu vítala s otevřenou náručí. Mrkněte se na video - nazvali jsme ho Should I stay or Should I go?
Naštěstí to nakonec nebyl tak velký problém a po pár minutách jsme stádem v pohodě projeli. Na běžkách nás tentokrát čekalo 8,5 kilometrů k vodopádům Tower Fall. Cestou jsme minuli opět pár sirných polí a cesty se střídaly z mírných kopečků do delších sjezdů.
Vodopády byly (světe div se) zamrzlé a tak to zas taková pecka nebyla. Nechyběla poznámka Boggyho - "So we went 2,5 miles just to see this? Fuck. Let's have a cigarette." Cigáro si mimochodem dával Boggy s Erkem i při jízdě na běžkách. Celkem mi to jejich kouření začalo vadit. Jako sem tam jsem si dala cigaretku s nima, ale proč zrovna při sportu (nebo teda pokusu o sport). Musím říct, že v tu dobu nám také nejvíce přálo počasí. Buď romanticky sněžily vločky nebo bylo polojasno a my tak konečně viděli Yellowstone i trošku rozsvícený.
Cestou od vodopádů jsme si užili. Na vrcholku nás čekaly nádherné výhledy a zpátky jsme se docela vezli. Minimálně 3 míle vedla stopa z kopce. V jednu chvíli ve předu Arinc zahulákal, ať si dáme pozor. Ve velké rychlosti jsem přijížděla za ním a už jsem z dálky viděla, že na zemi je něco, co není úplně sněhově bílé. Byla to mršina nějakého většího zvířete, kterou okusovali havrani.
Ke konci našeho výletu jsme si sundali běžky a vyrazili se ještě kousek podívat k řece. Vítala nás cedule BEAR AREA, které jsme ale v zimním období nevěnovali pozornost. No co, vždyť spěj. Sešli jsme docela slušný krpál k řece, kde jsme si pro srandu udělali pár fotek alá medvědi. Po chvíli jsme ale v bahně zpozorovali velké stopy. Kurňa, asi ti medvědi fakt nespí. Najednou už nám nebylo tak do smíchu a upalovali jsme zpátky do kopce zpět k našim běžkám. Medvědy jsme naštěstí nepotkali, i když jsme se dočetli později, že zrovna v tomhle místě chodí lovit ryby.
Po běžkování jsme toho měli už tak plný zuby, že jsme se rozhodli tu netrávit další noc a vyrazili jsme navečer rovnou směr Seattle. Čekalo nás 18 hodin autem přes noc. Cesta byla opět divoká, ale o tom zase příště :)
Žádné komentáře:
Okomentovat