Do Philly jsem přiletěla jako první z našich spolubydlících. Gab měl přiletět s Jadem až druhý den. Jad se nakonec zdržel ještě o den déle, protože si nevyřídil přestupní víza do Kanady, letenka mu tak propadla, musel si kupovat úplně novou za 1300 $ a cesta mu trvala 34 hodin :/
Už předem bylo jasné, že já budu ta, která uvidí naše královské bydlení a bude prozkoumávat Philadelphii jako první. Začalo to zajímavě už v prvních minutách na americké půdě na letišti. Formulář I-94, který slouží k tomu, aby se zaznamenal váš vstup a odchod z USA a který mi měly dát letušky už v letadle, na mě jako na jedinou cestující nezbyl. Zařadili mě teda až nakonec a vyplňovat jsem ho začala až ve frontě za chůze. K tomu se mi rozbila propiska, takže jsem psala takovýmhle pahýlem.
Při pohledu na můj škrabopis se trošku zavalitější černošský oficír v uniformě u imigrační kontroly mírně ušklíbnul, ale jinak pokračoval hned dál v pohovoru. Zeptal se mě, jestli jsem někdy v USA byla. Při vyslovení státu Kansas přidal mírné uchechtnutí, ale nechal mě jít asi po minutě dál. Následovalo hledání zavazadla, které netrvalo tak dlouho. Můj kufr stál uprostřed haly osamocený jako poslední z našeho letadla. Vlak, který mě měl zavézt rovnou do centra ze záhadného důvodu nejel, tak jsem nakonec musela cestovat shuttle busem. Ten mě dovezl na druhou stranu řeky než jsem potřebovala. V dešti s pořádně těžkým kufrem a báglem na zádech jsem se ale docela rychle přesunula do centra plného těch mrakodrapů z fotek na Googlu.
Do tohoto momentu vlastně docela v pohodě. Problém započal ve chvíli, kdy jsem nemohla najít zastávku autobusu. Přesouvala jsem se asi půl hodiny z jednoho chodníku na druhý po celém City Parku a prostě nic. Většinou jsou zastávky pojmenovaný po obou ulicích v křižovatce, takže by nemělo být tak těžké najít 15th Street / Market St, ale ta zastávka tam prostě nebyla. Taky mi chvíli trvalo, než jsem přišla na to, jak přecházet chodníky :D Zapomněla jsem taky, že klasické tříbarevné semafory tu mají i chodci. V Kansasu většinou byl jen panáček, který se rozsvítil bíle a mohli jste jít. Když se tady místo červený najednou rozsvítila zelená, stála jsem jak tydýt.
Zastávku jsem stejně nenašla, takže jsem se rozhodla v dešti, v sandálech, s kufrem i báglem a v krátkých kraťasech jít pěšky 40 minut po trase busu k našemu bytu s tím, že když uvidím bus po cestě, tak naskočím. Bus sice přijel, ale řidič nebral 100$ bankovku a ani kartu, tak jsem měla smůlu.
Nekecám, když řeknu, že tohle byla cesta smrti. Už jen po pár metrech přestal být chodník chodníkem a brodila jsem se v bahně se směsí rozmočené trávy, odpadků ze všech domácností a hovínek po domácích mazlíčcích. I když jsem v Paříži nikdy nebyla, prý je to něco podobného i tam. Jakmile jen trošku opustíte centrum, už začíná všude bordel. Postupně se začala zvyšovat i koncentrace podivínů. Někteří jen seděli na obrubníku a zdáli se být neškodní. Někteří byli ale opření o zeď a pozorovali všechno, co kolem nich prošlo, což nebylo vůbec příjemné. Když byl jen jeden, bylo to v pohodě. Horší to bylo, když jsem prošla kolem partičky asi 10 takových, kteří najednou vypli svůj magneťák a začali mít oplzlý kecy směrem ke mně.
Jestli si někdy říkáte takovýto: "tebe potkat, tak radši přejdu na druhý chodník", tak přesně tohle jsem udělala asi tak 10x během celé této jedné cesty :D Jednak proto, že chodník zrovna končil, nebo protože byly všude nějaké rozkopané části nebo proto, že se přede mnou objevil nějaký dost divný týpek.
Během této 40minutové cesty mě zastavili celkem čtyři černoši - a teď nechci být žádná rasistka. Tak to prostě je. Bydlím ve čtvrti, ve které žije 80 % černochů. Jeden se mě ptal na cigáro, druhý na trávu. Třetí na mě zahulákal něco jako "you're fucking bitch" a čtvrtý se ke mě blížil jen jako zombík, který prostě jen něco mumlal...Všimla jsem si jen, že má šílený modřiny v předloktí, takže hádám, že si něco píchal....
Spadl mi kámen ze srdce, když jsem konečně našla náš barák. Aspoň ten vypadal krásně. Dala jsem si rychlou sprchu a razila za Šimonem - českým studentem, co je tu se mnou, na pivko do blízkého baru, abych tenhle zážitek zapila. Cestou mě minulo asi 6 policejních aut, které hulákaly jak na lesy. Kde to proboha jsem?!?! Šimon mi hned povyprávěl zážitek, jak šel ráno nakoupit do obchodu 7-Elevenu, který jen pár hodin před tím někdo ozbrojený přepadnul.
Večer, už ve tmě, jsem šla pěšky domů. Po doporučení Šimonem, který už tu den strávil, jsem šla radši po hlavní silnici, i když to je o 5 minut delší. Tahle cesta už byla o trošku lepší. Šla jsem si lehnout, ale pořád jsem nemohla usnout. Jet lag dělal své a navíc jsem měla stále nepříjemný pocit, že jsem doma sama. Naštěstí máme 4 zámky na dveřích.
Probudila jsem se v 1 ráno, když mi přišla SMS, že se střílelo na Campusu u Health Science Centra, což je víceméně univerzitní nemocnice. To se mi spalo "mnohem klidněji". To lepší ale ještě přišlo. Šla jsem polorozespalá na záchod, bez brýlí. Sedím si tak pohodlně a v tu chvíli se něco hrozně rychle mihlo na zdi. Opatrně jsem se zvedla a vidím v rohu naší koupelny něco tmavého. Utekla jsem do pokoje pro brýle, promnula jsem si oči. A vidim něco šíleně nechutnýho, co má tak 12 cm, milion nohou a hrozně rychle se to hýbe. Na chvíli se to zastavilo a tak jsem hned psala klukům spolubydlícím, co za hosta tady máme.
Pokračování přístě.....
Žádné komentáře:
Okomentovat