Měsíc před odletem jsem si udělala opravdové prázdniny s velkým "P", které jsem naposledy zažila asi ještě na gymplu. Žádná práce, žádné povinnosti, jen trávení volného času se svými nejbližšími. O to víc se mi pak nechtělo pryč, protože takový skvělý měsíc jsem asi nikdy nezažila. Ono to má už z principu něco do sebe. Sice trošku vypadnete z rytmu, ale zase máte čas na takové ty věci, které pořád dokolečka odkládáte. Hodně jsem se nacestovala po Česku. Byla poprvé na Colours of Ostrava, poznala jsem skrz na skrz nádherný Tábor nebo přešla pěšky pohoří Český les u Domažlic. Objevila jsem také nové podniky. V Kuchyni na Hradě chutná tanková Plzeň fakt skvěle a pohled na oázu v kavárně Alchymista pohladí po duši. Takovou poslední tečkou za prázdninami byla úžasná dovolená v severní Itálii a Slovinsku, kde jsem si poprvé začala reálně uvědomovat, že za chvíli odletím na semestr 6711 kilometrů daleko.
Ségra i mamka docela šílely, když jsem dva dny před odletem neměla připraveného vůbec nic. Ale jsem docela systematická a ráda plánuju, takže jsem měla všechny potřebné věci sepsané v excelovské tabulce a během pár hodin bylo všechno v kufru. Posledních pár dní bylo hodně smutných, loučení se se všemi kamarády, babičkami, kolegy....Zvláštní. Tentokrát jsem to prožívala mnohem víc, přitom letím na kratší dobu než tenkrát do Kansasu...
Sbalit si pro mě nebylo nijak náročný. Stačilo jen jedno kolečko škrtání nepotřebných věcí oproti "balícímu porodu" v před třemi lety. Vyhodila jsem jen jednu zimní bundu a botasky. Taky už jsem trošku zkušenější cestovatel a netahám zbytečnosti, které se pronesou, nebo ty, které se za pár doláčů dají v USA koupit.
Jsou ale věci, které jsem si neodpustila a musela jsem si je prostě vzít s sebou. Moka konvička, americký kafe fakt nedávám. Zimní kabát, který mám už pár let a pořád slouží. Raškovka, abych měla svůj #czechteam pořád u sebe, taky vanilkový cukr (to v USA neznají) a houskové knedlíky (alespoň v prášku), abych mohla spolubydlícím udělat vepřo knedlo zelo nebo třeba svíčkovou (no .... uvidíme :D ). Taky jsem přibalila flašku hruškovice, která vážila snad tunu, a ještě jsem si u libušské babči objednala štrúdl. Kupodivu celý let přežil a teď si na něm moji spolubydlící pochutnávají...
Den D začal tím, že jsme si u snídaně našli s taťkou, že Boeing 767-300 je docela dost starý letadlo z roku 1981. Taky našel nějaký čísla nehodovosti nebo taky to, že byl s tímto letounem spáchán atentát 11. září 2001 v NY. No to ten den hezky začíná. Taťku pak bolelo strašně břicho, takže z letiště hned odjel k doktorovi a moc jsme se ani nestihli rozloučit. Na letišti jsme tak nakonec zůstaly jen já, mamka a Katarina, což je přesně to samé složení jako tenkrát před odletem do Kansasu, akorát s tím rozdílem, že Katarina tentokrát zůstávala v Praze.
Kufr mi nakonec vážil o půl kila víc, ale naštěstí to prošlo. Překvapilo mě, že se mě u odbavení ptali na bezpečnostní otázky. Třeba, co máme u nás na Libuši hezkého k vidění. Nenapadlo mě říct nic lepšího než Modřanská rokle :D Mamka se pak šla dívat na vyhlídku, kde měla všechna letadla jako na dlani, a Káťa mě doprovodila přímo ke gatu, kam se mohla jako zaměstnanec letiště dostat bez kontroly. V letadle jsem pak měla to nejblbější místo, uprostřed mezi dvěma sedadly - takže ani u okna, ani do uličky. Neměli jsme ani žádné obrazovky na sedadlech, takže celý let byla dost velká nuda. Během desetihodinového letu jsem jenom jedla, spala nebo si luštila sudoku. Nebyly žádné turbulence, občas zařvalo dítě za námi, ale jinak proběhlo vše v klidu. To pořádné vzrůšo nastalo až ve Philly. Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat