Hned potom jsme se jeli podívat do Fort Riley, vojenské základny v severní části Kansasu, kde mají vojáci tvrdé tréninky. Náš Ken tu dostal v sedmdesátých letech hodnost majora. Když na to tak koukám, v Americe je to po hlavním praporčíkovi armády USA nejvyšší hodnost. Abychom tam mohli vůbec vstoupit, museli jsme projet něčím jako hraniční přechod a ukázat doklady. Vypadá to tam jako město ve městě. Kathy nám navíc říkala, že každý voják, který zde prochází výcvikem, tam bydlí se svojí rodinou, a také naše hostující rodinka tu společně žila několik let. Jejich děti tu chodily do školy a tak dále.
Obídek jsme si dali v Sonicu. Něco jako KFC drive thru - jen jsme přijeli autem, stáli na místě, objednali jsme si něco do sluchátka ve zdi a po pár minutách přišla slečna k našemu autu s objednávkou, občas prý i jezdí na kolečkových bruslích. No a večer nás čekala luxusní večeře v Kansas City v Country Clubu.
Ubrousek hezky rozložit na klín, nehrbit se a odhadnout, na co je jaký příbor (ségra, měla bys mě to naučit, když studuješ tu hotelovku). To byly moje hlavní úkoly během večera. Objednala jsem si Gnocchi se špenátem, krevetami a čerstvou mozzarellou. Servírka to nějak popletla a moje jídlo dala kamarádovi Andrewa (vnuka naší host family). I když dostal úplně něco jiného, vůbec si to neuvědomil a začal jíst. Mně tak přistály na stole tortelliny s lososem a zelenými fazolkami. A nebylo to vůbec špatné.
Během večeře jsem pokecala se synem Buylových, Markem. Pravý nefalšovaný americký businessman v padnoucím obleku a brýlích, který ve volném čase běhá maratony v Utahu a Arizoně a který chodí do VIP sektoru fotbalového týmu Sporting Kansas City. I na fotbal přišla řeč a vzhledem k tomu, že pracuje pro firmu, která slavný fotbalový tým sponzoruje, vypadá to na nějaké volňásky na Sporting Kansas - FC Dallas :)
Po vybalení mě čekal pohovor na novou práci a jak jinak než ve sportovním odvětví :) Můj původní plán byl najít si něco, co bude spojovat komunikaci, sport a marketing. Nakonec to asi není zas tak jednoduché a vzhledem k tomu, že tu studuje 23 000 studentů, nemám šanci takovou práci dostat. Každopádně do mailu přišla nabídka, že tým amerického fotbalu Wildcats hledá do týmu kustody, lidi na kontrolu lístků, uvaděče a personál na parkoviště. Prošla jsem tedy zhruba hodinovým interview a nakonec budu na každém zápase u vchodu kontrolovat vstupenky. Super je, že to budu dělat jen před začátkem, takže o atmosféru zápasu rozhodně nepřijdu. Budu za to mít dobré penízky, které se při cestování budou určitě hodit. Jediná nevýhoda je, že stadion je úplně na druhé straně školy, kam mi to trvá 45 minut pěšky.
Po úspěšném pohovoru jsem si zašla zacvičit do místního sportoviště (je fakt super, že tam jako studenti můžeme zadarmo). To, že jsem na sobě měla dres Arsenalu vzbudilo u pár namakaných amíků pozornost, tak jsem se dala do řeči s dalšími novými studenty.
Večer byla na pořadu dne konečně první party. Nejdřív jsme si zašly s Jessicou a Leonie (Němka, která odjíždí v neděli domů a místo které budu s holkama bydlet) do mongolské restaurace na oslavu narozek jejich brazilského kamaráda Ranana. All you can eat včetně pití. A úplně boží krevety, pro které jsem si šla třikrát! A protože se čtvrtky se nesou ve znamení Thirsty Thursday (tedy výhodné akce na alkohol všeho druhu), museli jsme si zajít i do barů v Aggieville. Jak to dopadlo si asi umíte představit. Pivo sem, pivo tam, panák sem, panák tam :D V Auntie Mae's baru jsme si s Leonie zahrály takovou dost podivnou hru, kde na obrazovce hledáte rozdíly mezi obrázky a soupeříte mezi sebou, kdo jich najde víc. A na obrázcích byli nazí chlapi (asi to byla spíš hra pro gaye).
Dneska ráno tak bylo trošku ospalejší. A nebyla síla na nic víc než na pětiminutovou cestu do prádelny, kde jsem byla poprvé v životě. Jestli si pamatujete tu scénu z Mr.Beana, kde Rowan Atkinson lovil drobáky z kapsy, pak vypral i svého plyšáka a místo kafe vypil aviváž, tak přesně to bylo ono!
Žádné komentáře:
Okomentovat