Situace kolem mé zpáteční letenky se začala pěkně přiostřovat. Původně jsem měla zpáteční letenku s odletem 21. prosince. Jenomže jsem si holt uvědomila, že se školou v Kansasu, placatého státu uprostřed USA, odkud je to všude daleko, nebudu mít tolik příležitostí se podívat někam dál. Obzvlášť, když mám volné akorát víkendy a jen jeden týden na výlet do Chicaga. Začala jsem tedy spřádat plány na to, jak si přebookovat letenku a využít zimních prázdnin co nejvíce k cestování.
Pondělí - 2.listopadu
Začala jsem vyjednávat s Pelikánem. Nejdřív mi tvrdili, jak je moje letenka v pohodě měnitelná za jiný termín. Pak mi ale oznámili, že letecká společnost nemá po celý leden jediný volný let. GRRRRRR. V rozhořčení jsem se šla do kuchyně, že si aspoň něco uvařím. Vaření totiž fakt docela uklidňuje. Bohužel po Halloweenu jsme měli v ledničce akorát zbytky nachos se salsou a cupcaky. Všude byl ještě po dvou dnech šílený bordel a já i spolubydlící jsme byly pořád líné s tím něco dělat. Můj problém tentokrát vyřešila čínská polívka (fuj - ale záchrana).
Vrátila jsem se zpět k mailu a začala jsem na ně být trošku nepříjemná. V tom koukám do rezervačního systému, že mi najednou zrušili jeden ze tří letů, Kansas City - New York. Slečna mi oznámila, že vzhledem k jejich chybě můžu zažádat o storno a vratí mi půlku peněz z celé letenky (takže při původní ceně 22 tisíc by to bylo zhruba 11 tisíc korun). No tak jo, proč ne!
Úterý - 3. listopadu
Jednou uděláte bububu a hned vám vrátí letecká společnost peníze a ještě ten den si koupíte letenky u jiné letecké společnosti o tři tísíce levnější! Nechápu jak je to možný, ale během jednoho dne se obrátila situace o 180°. Ve výsledku tedy neplatím žádný storno poplatek, kvůli vrácené částce z původní letenky a koupení nové ušetřím tři tisíce, ke všemu je u obou dvou nových leteckých společností jedno další odbavené zavazadlo o váze 22 kg zdarma a to ještě strávím jeden celý den v New Yorku a Kodani! Aneb I believe that I can win!
Já jsem ten den sice skákala radostí do vzduchu, ale spolubydlící Isabelle ten den ráno umřel gekon Pancho, prý neměl dostatek vitamínu a tepla. Na bytě tedy vládla hodně smutná atmosféra. Je špatný to takhle říct, ale kvůli tomu, že umřel Pancho se konečně Jessi odhodlala s Isabellou promluvit a po týdnu se holky se usmířily. Na všem zlém je přece jenom něco dobré.
Ve škole nás ten den byla asi třetina. V Kansas City se totiž konal průvod kvůli vítězství baseballového týmu Royals. Neuvěřitelné! Na náměstí v downtownu se sešlo půl milionu fanoušků a náš kampus se poprvé přebarvil z fialové na modrou. Ten den jsem měla na Digital marketingu vystoupení o Socialbakers. Ukazovala jsem spolužákům vývoj počtu facebookových fanoušků Petry Kvitové, Jaromíra Jágra a Petra Čecha. Kupodivu, profesorka i spolužáci byli nadšení.
Středa 4. listopadu
Platba za letenky neproběhla, protože jsem měla na karte nějaký připitomělý skrytý limit. Naštěstí mi taťka pomohl to vyřídit z Prahy a letenky se podařilo zaplatit. Zůstávám tu tedy nakonec o měsíc déle!
Ten den hrál Arsenal. Hrdě jsem si po minulé výhře 2:1 nakráčela opět v dresu do školy. Po cestě jsem potkala i fanouška Bayernu, tak jsme si na chodníku dali highfive (i když ho vůbec neznám). Zpátky už se mi šlo hůř. Aby ne, dostat pět gólů :( Chtěla jsem si spravit náladu kulečníkem, tam jsem ale také prohrála 1:3. Fakt den blbec. Večer jsme doma hráli hráli Prší. Není nic roztomilejšího, než slyšet Brazilku a Američanku, jak vyslovujou česky Žalud nebo Kule (bez dvojsmyslu prosím).
Čtvrtek - 5. listopadu
Ten den se konal jediný zápas sezóny, který výjimečně není v sobotu. A také to bylo znát. Tolik fanoušků nepřišlo, protože v té době měli ještě školu a práci. Ale opět o moc nepřišli. Byla zima a prohráli jsme 4. zápas v řadě.
V pátek jsme měli docela zajímavou hodinu na Principles of Advertising. Pouštěli jsme si ty nejdražší reklamy. Schválně jestli si tipnete jaká. Dobře, hodím ji sem. Nejdražší reklama všech dob byla na parfém Chanel N°5 a stála 30 milionů dolarů. Jen Nicole Kidman vyfasovala 12 milionů.
Večer jsme měli menší party u přitele Isabelly, mexičana Davida. Sešlo se nás tam spousta lidí z nejrůznějších koutů světa. Nikaragua, Brazílie, Mexiko, Itálie, Kolumbie, Paraguay a samozřejmě i Česká republika. Převážně byla tedy slyšet španělština a hrály se latino hity. Oscar z Nicaraguy mě ten den naučil tancovat pořádně bachatu, salsu a mambo. A bylo to docela sexy!
Sobota - 7. listopadu
V sobotu jsme začaly s Katkou trošku plánovat náš trip do Chicaga, kam se chystáme jet autem (! 9,5 hodiny cesty) o Fall Breaku. Týdnu, kdy je ve škole volno kvůli Dnu Díkuvzdání (21.-29. listopadu). Chicago je náš cíl číslo jedna, ale chtěly jsme se během našeho týdne podívat i do nějakých blízkých míst v okolí. Začínám tedy hledat a začínám mít trošku strach....
Chicago - Ve středu 18.1.2012 měli zdejší policisté konečně důvod k oslavě-asi po roce zde nebyl 24 hodin nikdo zabit. Milwaukee nechvalně proslavil Jeffrey Dahmer, sériový vrah a kanibal, který zde do roku 1991 bydlel a vraždil. Pocházel odtud i Dahmerův vrah Christopher Scarver. Většinu obyvatelstva Detroitu tvoří černoši (81,6 %), dále běloši (10,5 %), Hispánci (5,0 %) a Asiaté (1,3 %). V Detroitu se pravděpodobně významně projevil fenomén známý jako bílý útěk - čím více černochů do města přicházelo, tím více se bílé obyvatelstvo stahovalo pryč. 47% obyvatel Detroitu je funkčně negramotných.
Neděle - 8. listopadu
No super, tak to asi radši zůstaneme jen v tom Chicagu a budeme se modlit, abychom nějakou náhodou nezamířily do nebezpečních čtvrtí. Nakonec jsme se rozhodly, že při zpáteční cestě dáme St. Louis a Springfield. Tak snad to přežijem :D Sobotu jsme věnovaly také výběru našeho roadtrip playlistu. Máme tam třeba Born to be wild, Sweet home Alamabama, Man! I feel like a woman a samozřejmě, že Born in the USA také nesmí chybět.
Ohledně bydlení jsme si řekly, že zkusíme Couchsurfing. Našly jsme si bydlení u Roba, který má 109 pozitivních referencí (to jen kdyby mamka s babičkou začaly pochybovat, jestli to je bezpečný). Vypadá úplně jak Bruce Willis. Je mu už skoro 50, má magistra v oboru Advertising (takže si s ním snad i pokecám na společné téma), hraje na kytaru a žije přímo v downtownu. Nechá nás u něj bydlet po celých 6 dní a co je nejlepší, že zná moji nejlepší kámošku Terku, kterou potkal náhodou v baru v Praze, když tam byl před dvěma lety. Tak snad to vyjde!
Ohledně bydlení jsme si řekly, že zkusíme Couchsurfing. Našly jsme si bydlení u Roba, který má 109 pozitivních referencí (to jen kdyby mamka s babičkou začaly pochybovat, jestli to je bezpečný). Vypadá úplně jak Bruce Willis. Je mu už skoro 50, má magistra v oboru Advertising (takže si s ním snad i pokecám na společné téma), hraje na kytaru a žije přímo v downtownu. Nechá nás u něj bydlet po celých 6 dní a co je nejlepší, že zná moji nejlepší kámošku Terku, kterou potkal náhodou v baru v Praze, když tam byl před dvěma lety. Tak snad to vyjde!
V sobotu večer jsem šla po dlouhé době na bowling a světe div se, nebyla jsem poslední! Dostala jsem pak pozvání od mých kamarádů se Saudské Arábie a Kuvajtu na jejich tradiční véču + několik vodních dýmek za večer, takže to nešlo odmítnout. Měli jsme typické arabské jídlo Kabsa. Tedy rýže, krevety, čočka, spoustu koření a k tomu pálivá chilli omáčka. Tradiční jídlo by se neobešlo bez tradičního stolování, takže jsme rozprostřeli dlouhou igelitovou fólii, na to alobal, aby jídlo zůstalo teplé a až na to samotný pokrm. Jedli jsme samozřejmě bez příboru rukou.
V neděli jsme slavili Katariny narozky. Neměla tušení, co všechno se chystá, takže to pro ni bylo trošku překvápko. Den před tím jsem jí udělala třípatrový čokoládový dort a na narozeninový oběd jsme si zašli s naší host family do Country Clubu. Probírali jsme s "našimi" náš trip do Chicaga a dozvěděly jsme se, že i St. Louis není úplně nejbezpečnější místo, ale dali nám jednu velkou radu "Nejezděte do východní části, vyhnete se tak ghettu". Ne že bychom byly po tomto "příjemném obědě" úplně klidné.
Nakonec jsme jeli s Benem (náš kamarád sekuriťák z baru So Long Saloon) střílet k jezeru Tuttle Creek. Nejeli jsme ale na žádný Shooting Range, ale přímo do přírody daleko od lidí, kde jsme si mohli zadáčo střílet, jak se nám zachtělo. I když jsem byla původně vůči zbraním dost skeptická, musím říct, že to byla fakt docela zábava a už se jich tolik nebojím. Mrkejte na slowmotion video.
Žádné komentáře:
Okomentovat