Chicago - 1. díl

Už předem bylo jasné, že týdenní volno v podzimním semestru nestrávíme v Kansasu. Naplánovaly jsme si s Katkou výlet do Chicaga. Letět? Nebo jet busem? NE. Pojedeme 12 hodin autem! Menší problém byl ten, že já naposledy řídila před rokem a půl. Den před naším výletem jsem si tak jela zajezdit a trošku "osahat" nové auto. Kromě jednoho výmolu a vjezdu do jednosměrky to docela šlo, a tak nám nic nebránilo tomu vyjet v neděli ráno z Kansasu přes Missouri, Iowu až do státu Illinois k Michiganskému jezeru, na jehož břehu se rozkládá třetí největší město USA, Chicago!

Cesta probíhala v pohodě. V řízení jsme se střídaly po zhruba třech hodinách. Hrály nám songy z playlistu, který jsme si utvořily už několik dní předem. Celkem to vyšlo na osm CDček a přehrály jsme nakonec skoro všechny. Od Helenky Vondráčkové, přes Bruce Springsteena až po to největší country.

Menší problém nastal, když jsme sjely kousek před Iowa City z dálnice natankovat na benzínku. GPS nám ukázala podivnou cestu doprostřed ničeho. Všude kolem nás byla pouze nekonečná zasněžená pole. Nenapadlo nás nic lepšího, než zastavit v ďolíku mezi dvěma kopci a pouze v Converskách a svetru vyběhnout ven a zkoulovat se. Když jsme se vrátily do auta a chtěly jsme jsme se rozjet, nešlo to. Ze začátku jsme z toho měly srandu, ale po hodině už nám to moc vtipné nepřišlo. Obzvlášť, když nám začalo z pneumatik kouřit. Vymýšlely jsme všechno možný, abychom se z té díry dostaly. Zkoušely jsme to vycouvat, potom dát pod kola bodláky, které jsme našly podél cesty. Zkoušely jsme jet po blátě, po sněhu, strouhou. "Musíš nabrat rychlost, pak to dáme," řekla Katarína. Chtělo se mi jí věřit, ale nějak to nešlo. Pneumatiky pořád podkluzovaly a my trčely v bahně.

Začalo se stmívat. Tou dobou už jsme měly být dávno v Ilionois. Chtěly jsme zavolat odtahovku, bohužel neměly jsme signál. Nechaly jsme auto uprostřed rozbahněné cesty (auto v tu chvíli už bylo v poloze napříč) a vydaly jsme se hledat pomoc. V blízkosti byly pouze dva baráky. Jeden opuštěný, který hlídali dva psi, u druhého také nikdo nebyl. V tu chvíli jsme po hodině a půl viděly přijíždět první auto. Odehrála se přesně ta scéna z filmu, kdy dvě opuštěné holky úplně vyčerpané beží uprostřed silnice, mávají jak zběsilé a stopují auto. JO, zastavilo. Byl tam mladý kluk, mírně opilý, ale to nám v tu chvíli bylo jedno. Tvrdil nám, že bydlí kousek odtud, že jen dojede pro řetěz a kamarády a vrátí se nám pomoct. Následovaly tedy tři možné scénáře. 1. - odjede a vykašle se na nás, 2. - přijede s kamarádama a bouchačkou a odstřelej nás (v lepším případě si nás nechají jako otrokyně), 3. - opravdu se vrátí a pomůže nám.

Díky bohu se splnil třetí scénář a ještě s jedním statkářem, který pracoval poblíž, nás vytáhnul. Skákaly jsme radostí a hned šly do auta pro piva, abychom jim poděkovaly (v porovnání s tím, co bychom platily za odtahovku, to byla směšná odměna). Státkář nám ještě umyl celé špinavé auto, takže lepší servis jsme si nemohly přát.

Do Chicaga jsme nakonec dorazily s téměř tříhodinovým zpožděním kolem desáté večer. Na cestách jsme tak byly témeř patnáct hodin. U Roba, našeho couchsurfera, nás čekalo menší překvapení. Kromě nás totiž hostil ještě Němku Alissu a dvě Francouzsky Mimy a Anaïs a mimo to má ještě spolubydlící Kristinu z Venezuely. Po našem zážitku jsme byly rády, že máme střechu nad hlavou, super společnost kolem nás a také Becherovku, kterou jsme původně přivezly Robovi jako dárek. Rob, já a Mimy jsme se chopili kytar a i přes nás nepěkný zážitek po cestě jsme den nakonec zakončily parádně. Lehce unavené jsme kolem půlnoci zalehly v našem pokoji na nafukovačce.

V pondělí jsme se vypravily do centra podívat se na ta nejznámější místa Chicaga. Chtělo to ale nejdříve kafe. Zamířily jsme do Starbucksu, kam má Katka kartičku. Velká černá káva tak stojí něco kolem 2$ a výhodou je, že si ji můžeme kdykoliv nechat doplnit. Měla jsem chuť na nějaké sladší, a tak jsem si dala kaštanové ve vánočním červeném kelímku. Jméno mi opět zkomolili, tentokrát jsem byla Babdana místo Pavlíny. No, nevadí. Začaly jsme zjišťovat, kudy se dostat k Millenium Parku a k fazoli (ani jsme nevěděly, jak se to přesně jmenuje). V tu chvíli se stalo něco, kvůli čemu mám Američany fakt ráda. Jakmile jsme vytáhly mapu, hned se kolem nás nashromáždili tři Amíci s tím, jestli nechceme s něčím pomoct. Nejen, že nám řekli, jak se dostat na ta místa, kam jsme chtěly, ale ještě nám dali několik tipů, kam se podívat, a rozhodně šlo o místa, která normálně v žádném průvodci nenajdete.

První den jsme tak vyrazily k Millenium Parku, k fazoli ( jmenuje se Cloud Gate), k Buckinghamské fontáně, která (světe div se) v zimě nefungovala, a také na německé vánoční trhy, kde jsme si daly skvělý svařák. Také jsme se vypravily na druhou nejvyšší budovu USA, Willis Tower. Výtahem trvala cesta do 103. patra pouze 60 sekund a celá ta sranda stála 20 doláčů. Ale výhled byl parádní, pár minut jsme si počkaly ve frontě a šly jsme se vyfotit do Skydecku. Taková ta skleněná věc, na které když se vyfotíte, tak to vypadá, jako když se vznášíte.

Večer si pro nás připravily Francouzky skvělou véču. Francouzské crêpes (ve slané i sladké verzi) a k tomu dvě Němky Ulrike a Anna Susanne, které tu Rob hostil před námi a které se přišly rozloučit, udělaly další svařák. Vynikající večer. Rob se musel mít jak král :)

O tom, co jak jsem se potkala se skoropolužačkou Kamčou, jak jsme viděly největšího dosud nalezeného Tyranosaura Rexe, nebo jak jsme dělaly řízky s bramborovým salátem, napíšu v druhém díle.