Lidi mi řikali, že jestli jsem si zamilovala Chicago už v zimě, tak ať se připravim na léto. To je to tam totiž o milion procent lepší. Jestli jste nečetli první díl zápisků, tak tady. Jinak pokračuji dále :)
V úterý jsme si naplánovaly, že navštívíme Art Institute of Chicago. Já osobně na obrazy moc nejsem, takže jsem se těšila spíš na bytový design, nábytek, fotografie apod. Ale tak dobře, u Picassa jsem se zastavila. U některých obrazů mi přišlo, že umění už může být opravdu všechno (jako například tlustá modrá čára uprostřed bílé plochy).
Do muzea jsme se ale dostaly až kolem oběda. I když oficiálně bydlel Rob v downtownu, od našeho hostitele se do centra dalo dostat tak za půl hodiny při troše štěstí. Ale to jsme bohužel povětšinou neměli. Než jsme se dostali k Art Institutu, trošku nám vyhládlo, a tak jsme to rovnou zatočily do Panera Bread.
Doprava je v Chicagu docela zajímavá. Linky mají klasicky barvy, takže nejčastěji jsme jezdily modrou, zelenou a červenou. Autobusy jsou taky docela fajn, ale to se nesmí zrovna demonstrovat. To si pak jezděj, kudy chtěj. Zažily jsme pak ve čtvrtek (den před Black Friday) menší protesty (vtipný bylo, když v jednu chvíli na místo přijelo asi 50 policajtů na kolech a to takovým elegantním stylem, jako by se právě proháněli na výletě v parčíku). Větší akce se konala přímo na Black Friday, a proto jsme se hlavní Michigan Avenue radši vyhnuly.
Po návštěvě Art Institutu jsme se prošly trošku mezi mrakodrapy. Je to zvláštní, ale někdy bylo ty mrakodrapy fakt těžký najít. Když máte budovy všechny vysoký, musíte zvedat furt hlavu a kouknout se, jestli zrovna tenhleten je ten váš. Byly jsme se mrknout i na ten klasický nápis Chicagského divadla, bohužel i když byla tma, nápis zřejmě "z technických důvodů" nesvítil.
Také jsme se byly projít kolem vody (a tím nemyslíme pouze michiganské jezero, ale také řeku, která se nečekaně jmenuje Chicago river). Večer přesně v 6 p.m. začínalo slavnostní rozvícení stromku. Těsně před tím jsme se šly ještě podívat hned vedle na "tu fazoli", jak vypadá ve tmě. K slavnostnímu rozsvícení... no, co vám budu povídat, lidí jako smetí. A nebyli by to Američani, kdyby k tomu nepřidali ještě ohňostroj.
Ve středu se nám stalo něco podobného s dopravou jako den předem, tentokrát jsme akorát přejely zastávku, která byla daleko asi 10 minut po takové čtyřproudové silnici. Dostaly jsme se do takové podivné čtvrti. Upřímně, vzhledem k tomu, že jsme byly jediné bělošky, asi to bylo nějaké černošské ghetto. Daly jsme si bagetu ze Subwaye a mizely jsme zpátky do Field museum. Největší atrakcí tu byla Sue. Ono se teda neví, jestli je to holka, nebo kluk. Ale jedná se o dosud nejkompletnější nalezenou kostru Tyranosaura Rexe. Až na pár kostí se našla skoro celá. Vtipný bylo, když jsme se u ní chtěly vyfotit. Otočily jsme se, abychom našly někoho, kdo by nám udělal společnou fotku. No a v tom slyšíme: "No čáááááááááu, co tu děláte?" Potkaly jsme tam Vojtu, ČVUTáka, který s námi také studuje v Manhattanu.
Oproti minulým dnům už nemrzlo, ale bylo pěkně zataženo. Na to, že jsme chtěly jít na Hancock Tower pozorovat západ Slunce, to úplně tak nevypadalo. Aquarium, kam jsme si chtěly taky zajít, bylo zbytečně předražené a už jsme neměly tolik času. Rozhodly jsme se tedy peníze investovat jinde. A jak jinak než do jídla.
Objevila jsem přes TripAdvisor, že kousek (teda asi hodinu z centra) je poměrně levné kvalitní All you can eat sushi. Sice nám to chvílku trvalo se tam dostat, ale stálo to za to. Katarína si s místními čínskými servírkami pokecala čínsky. Sice jsme byli jediní hosté, ale o to více se nám tu věnovali. V Chicagu to neměli udělané jako "running sushi" u nás v Palladiu nebo na Andělu. Fungovalo to tam tak, že na takový objednací lístek jste si napsali, co všechno chcete a jaké množství. Zajímavá věta byla ta "pod hvězdičkou": Pokud něco nesníte, naúčtujeme vám extra cenu, která je v běžném jídelním lístku. Fikané! Když si to prostě objednáš, koukej to sníst. Daly jsme si obě dva pořádně naložené talíře, až jsme se skoro nemohly odkutálet ven..
Objevila jsem přes TripAdvisor, že kousek (teda asi hodinu z centra) je poměrně levné kvalitní All you can eat sushi. Sice nám to chvílku trvalo se tam dostat, ale stálo to za to. Katarína si s místními čínskými servírkami pokecala čínsky. Sice jsme byli jediní hosté, ale o to více se nám tu věnovali. V Chicagu to neměli udělané jako "running sushi" u nás v Palladiu nebo na Andělu. Fungovalo to tam tak, že na takový objednací lístek jste si napsali, co všechno chcete a jaké množství. Zajímavá věta byla ta "pod hvězdičkou": Pokud něco nesníte, naúčtujeme vám extra cenu, která je v běžném jídelním lístku. Fikané! Když si to prostě objednáš, koukej to sníst. Daly jsme si obě dva pořádně naložené talíře, až jsme se skoro nemohly odkutálet ven..
Ve čtyři už jsme měly (konečně) sraz s Kamčou u John Hancock Tower. i když se dá nahoru dostat prakticky zadarmo a pouze za cenu drinku v jednom baru, my nakonec volily variantu v 94. patře v 360° Observatory. Ze západu Slunce jsme sice nic neměly, ale o to víc jsme si užily noční výhled na Chicago. Také jsme si vyzkoušely jednu kulišárnu. Říkají tomu Tilt, v češtině tedy náklon. Taková skleněná okna se s vámi nakloní o asi 30 ° a pokud jste zrovna předtím neobědvali, můžete mít docela i dobrý zážitek. U této atrakce nás sice fotili, ale za fotku si pak řekli 12 doláčů, a to to byla ještě extrémně příšerná fotka. Přikládám tedy pouze ilustrační.
Mimochodem, nevím co to je za módu, ale téměř u každé atrakce mají velké zelené plátno, kam vás donutí si stoupnout a nechat se vyfotit. Pak tam přidaj pozadí dané atrakce. I když nechcete, jinak dál prostě projít nejde. Dají vám kartičku s číslem a při odchodu si fotku pak můžete koupit (za už zmíněných 12 dolarů). Koupit pak jde i zpětně online. Ze začátku nám to přišlo jako super nápad (fotka 1 - Willis Tower), když vás ale fotili asi po pátý, taková zábava už to pak nebyla (fotka 2. St. Louis - The Arch).
Večer jsme se chystaly s Katarínou na oplátku zbytku spolubydlících uvařit něco českého. Na svíčkovou tu zrovna moc věci sehnat nejde a vzhledem k tomu, že Rob žije zdravě, tak mastné bramboráky by asi taky nebyl dobrý nápad. Udělaly jsme tedy bramborový salát (místo majonézy ale bílý jogurt a kupodivu to nebylo vůbec špatný) a k tomu řízky. Rob mimochodem výhradně kupuje organické potraviny, a to se odrazilo i na ceně :D Mám dojem, že tohle byly asi nejdražší řízky v mém životě.
Francouzky nám pak udělaly ještě jako dezert čokoládové fondue. Jednu noc s námi byla i ta kreatura dole vpravo na obrázku. Kanaďanka, od který jsem za celé dva dny slyšela tak pár slov. Na řízky snad neřekla ani díky a celou dobu jenom seděla u notebooku. Holt tahle slečna asi vidí v Couchsurfingu pouze "bydlení zadarmo" a nic víc to pro ni neznamená.
Čtvrtek byl Den Díkuvzdání. Rob byl pozvaný svou rodinou na slavnostní pohoštění, takže jsme zůstaly všechny holky doma. Kanaďanka naštěstí už odjela, takže jsme měly Robův byt na chvíli jen pro sebe. Ten den šíleně pršelo a naši původní vodní dýmku ve Wicker parku jsme kvůli dešti tak dlouho odkládaly, až jsme nakonec zůstaly celý den doma. Ale zabavily jsme se parádně. Kytárky, Edith Piaf, Tomáš Klus, Rihanna, Bruce Springsteen a už to jelo :D Náhodou jsme objevily v Robově lednici pár piv a vín, a když nám po SMSce dovolil, že to můžeme načít, začalo pré. První pivo ve tři odpoledne asi nebyl ten nejlepší nápad, ale nakonec to byl fakt super den a ani nás nemrzelo, že jsme ten den nevytáhly nikam paty.
Pátek byl náš poslední společný den, Francouzky totiž večer odlítaly. Domluvily jsme si tedy společný plán a vyrazily do Muzea vědy a průmyslu (Museum of Industry and Science), což je největší muzeum západní polokoule. Tam na nás nejprve čekala válečná ponorka a potom spousta dalších zajímavých věcí. Například simulace tornáda, zmenšenina chicagského centra, i část, která se věnovala lidskému tělu (něco jako ta známá výstava Human Bodies). Měli tam také několik nazdobených vánočních stromků přesně podle jednotlivých zemí. Český tak měl vánoční perníčky s nápisem Veselé Vánoce, slovenský měl zase krásné ozdoby se slovenskou vlajkou. Francouzský byl trošku zklamání, byly na něm jen obrázky Eifellovky, Strávit by se tam dal klidně celý den, ale tolik času jsme neměly a holky spěchaly na letiště.
Večer nás po odjezdu holek vzal Rob na skvělou večeři do turecké restaurace, kde jsem poprvé vyzkoušela nějakou podivnou mořskou potvoru. Nejspíš to teda byla asi sépie. A pak přišel ten nejlepší závěr chicagského výletu. Rob nás vzal na koncert svých kamarádů do místního klubu. Pivo tam sice stálo 7 $ (takže nějakých 175 Kč), ale kapela i "předkytarista" byl skvělý. Samozřejmě jsme si musely s Mikem i později s hlavní vystupující kapelou The Navas udělat fotky. Nejvtipnější byla Katarína, která v tu chvíli byla už po pár pivech. Než se nám představil, nevěděly jsme, jak se ten předskokan jmenuje. Na záchodě ale visel plakát se všemi akcemi měsíce. Když nás tedy Rob seznámil, první Kataríny věta byla: "Já jsem si vás vyfotila na záchodě."
Love the pics! Chicago misses you.
OdpovědětVymazat