Zrovna sedím na terásce našeho domku, na zemi se válí několik střepů z rozbitého popelníku a na mě se mračí už celkem seschlá dýně z Halloweena. K Halloweenu musím sepsat samostatný článek, protože to by se sem všechno nevešlo. Každopádně, je 2. listopadu a já mám na sobě ŠATY. Ano, šaty a žabky. I když jsem před dvěma dny poprvé vytáhla zimní kabát, kansaské počasí je nevyzpytatelné a během chvíle to skočí z -2°C na krásných +26 stupňů. Vezmu to trošku zpětně. Minulou sobotu za mnou přijela Katarína ze Saliny a společně jsme ráno vyrazily směr Kansas City. Koupila si auto, takže cestování je teď mnohem snazší.
Hlavní atrakcí, za kterou jsme měly do KC namířeno, byl Midwest Balloon Festival. Ještě jsme se stihly stavit přesně na půli cesty v hlavním městě státu Kansas, kterým je TOPEKA. Nevím proč, ale celou dobu jsem si myslela, že hlavní město je Kansas City, a to není nakonec ani největší město Kansasu (největší je Wichita).
Topeka je divný město. Kromě Kansas State Capitolu, sídla zákonodárné i výkonné moci státu Kansas, jsme na nic zajímavého nenarazily (maximálně Pizza Hut, kde jsem si dala svojí první pizzu v USA a byla fakt dobrá, navíc jen za 7 doláčů). Ulice jsou široký tak, že by se sem vešlo 5 kamionů vedle sebe, ale projede tu tak jedno auto za deset minut. I proto jsme si vesele projížděly jednosměrky a bylo nám to fuk. U Capitolu jsme si chtěly udělat nějakou supercool fotku. Ale bohužel se nám ani skákací a ani špičky kopule dotýkací fotka nepovedla :(
Ale vlastně jedno místo bylo v Topece fakt pěkný, a to Muzeum bojových letounů. První letadlo, na které jsme narazily, bylo zrovna české, MIG 21. Také jsme nemohly zapomenout označkovat naše domovy na mapě návštěvníků (Praha ani Bratislava "zašpendlíčkované" nebyly). Katarína mě měla jednu chvíli už plný zuby. U každého letadla jsem se jí ptala jako pětileté dítě na otázky: A proč tohleto? A proč támhleto? A k čemu je tohle? Ale vážně mě to zajímalo. Jedno letadlo má raketu, druhé ne. Další má tenhle typ motoru, druhý zase jiný. Do jednoho se leze ze strany, do druhého zezadu a do dalšího zeshora. Stejně jsem z toho pořád jelen. Nejlepší letadlo nás každopádně čekalo úplně ke konci. US Air Force. Tam jsme se byly podívat i dovitř a bylo to fakt super. Fotky z muzea zde:
V jednu chvíli se začala u jedné z kovových branek tvořit fronta. Hned jsme zbystřily, možná dávají něco zadarmo. Nakonec jsme zjistily, že se začala tvořit fronta na let balonem... No...let...spíš pár vteřinové zvednutí se od země. Vystály jsme si dvouhodinovou frontu, abychom daly dalších 15$ za dvě minuty 20 metrů nad zemí. Ale zas jako načasování bylo perfektní. Odpíchly jsme se od země ve chvíli, kdy byl ten nejkrásnější západ Slunce, který jsem tu zatím viděla. Celou romantiku nám kazila akorát holka, která letěla v balónu s náma. Už ve frontě začala neuvěřitelně krkat. Kdybych se na ní neotočila, vsadila bych svý boty na to, že to byl nějakej tlustej starej oslizlej ožralej chlap. A ono ejhle, malá hnědovlasá slečna v kabátku, kozačkách a s perfektním make-upem. Fuj. Že se nestydíš holka! Ještě tam navíc byla s přítelem. My jsme se ale s Katarínou nenechaly rozhodit a své zraky jsme směřovaly na druhou stranu na krásného modrookého Amíka, který mi tak trochu přípomínal Chrise Hemswortha akorát s tak dvoutýdenním strništěm.
Po našem dvouminutovém výletu pár metrů nad zemí se začalo stmívat a konečně začalo balónů přibývat. Nám už ale byla zima, takže jsme se jen prošly kolem a vyrazily směr Overland Park, předměstí Kansas City, kde jsme přespaly u mé sestřenice Zuzky.
Sestřenka nám nachystala úžasnou véču (ŽEBRAAA) a po tom, co šli malí kluci spát, jsme si všichni dospělí perfektně povídali až do 2 do rána. A samozřejmě, že ne na suchu. Ráno jsme tak byly vděční za silnou kávu a Mt. Dew na cestu. Pro ty, co neznají, je to chutově podobné Spritu, ale na rozdil od něj obsahuje kofein. Musím říct, že už dlouho jsem nezažila tak super večer, kdy si opravdu máte co říct a po chvilce kouknete na hodinky a nevěříte, že už si spolu povídáte (a pijete) 5 hodin. A to je moje sestřenka s manželem skoro o 15 let starší než já (just sayin'). Asi jsme holt s Katarínou vyspělé dámy :D Nakonec jsme vydržely se sestřenkou jako poslední až do 4 do rána, a tak jsme na rozloučenou poslaly jednu selfie našim rodičům. Ráno ještě nesměla chybět fotka s Danečkem, který musí dokumentovat během víkendu, co zažil jeho malý plyšový kamarád a pak to ukázat ve školce.
Pokračování o tom, co jsme pak ještě viděly v Kansas City, jak jsem chytila míč kopnutý Gerrardem a jak jsem se seznámila s partou nových super lidí z Austrálie, s klukem z Dubaje, Danem z Anglie a Andrésem z Mexika zase někdy příště....
Žádné komentáře:
Okomentovat