Kdybych moje články vydala jako knihu, od zítřka by se zřejmě začal psát druhý díl. Ten dnešní článek totiž zakončuje jednu velkou etapu. Koukám na prázdné zdi a do prázdné skříně přesně jako v půlce srpna, kdy jsem sem přijela. První noc v mém pokoji byla zvláštní plná otázníků, co mě tady asi tak čeká. To samé pociťuju teď, když je to moje noc poslední. Končí jedna část dobrodružství, při kterém jsem toho tu zažila mnoho a bude mi to tu hodně chybět. I když by si někdo řekl, co to je za díru v Kansasu, studenti z padesátitisícového Manhattanu udělali úplně nejlepší college town... Na druhou stranu, je přede mnou měsíc plný cestování, při kterém navštívím západní část USA a poté s Katarínou i Floridu...
Takovou posmutnělou náladu už mám skoro celý týden. Jediná chvíle, kdy se mi dařilo nemyslet na to, že už mi tu zbývá pár dní a co všechno ještě musím stihnout, bylo tehdy, kdy jsem se učila na závěřečné písemky. Vzhledem k tomu, jak je ale americký vzdělávací systém postaven, šlo ve většině případů jen o spíš takové potvrzení celosemestrálního úsilí a vylepšování skóre na poslední chvíli.
Musím říct, že jsem vůbec nečekala, že nakonec dopadnu tak dobře. Jediný anglicky mluvící předmět jsem měla s Pamelou něco mezi business english a marketingovou odbornou angličtinou. Ale studovat tu celou dobu v cizím jazyce, psát několikastránkové eseje, dělat skupinové projekty, zvládat testy v časových limitech a nemít žádné úlevy oproti rodilým mluvčím, mě osobně nedávalo dopředu moc velké naděje na nějaké super známky. Proto GPA z pěti předmětů 3,4 považuju za víc než skvělý.
Když ale final week nebyl o písemkách, šlo o hlavně "last minute" setkání a loučení s těmi, kdo už odjížděli dřív. V úterý odjížděla Jessi, spolubydlící, která odjela na měsíc do Česka za přítelem Radimem. Večer odjížděl Milan, jeden z českých studentů z ČVUT. Na rozloučenou jsme si zahráli v jednom týmu šipky proti Němce Katje a Robertovi. Vypadalo to, že Milan vidí šipky poprvé v životě, ale nakonec se docela ke konci hry zlepšil a jen těsně o fous jsme prohráli.
Včera jsem se zastavila za Dr. Muturi, která mě učila International Communication a kterou jsem poprosila, aby mi napsala doporučující dopis, který se mi bude v budoucnu určitě při plno přiležitostech hodit jako dobrá reference. Při té příležitosti jsem se jí zeptala, jak je to tu s magisterskym studiem. Mají tu tři jednotlivé úseky, ve kterých bych se mohla specializovat. Mně osobně se nejvíc zamlouvalo Strategic communication. Když jsem se pak ptala na finance, hned mě začali lákat na různá stipendia, scholarships a assistenships, což by zahrnovalo i třeba to, že bych tu za to, že by mi hradili studia, musela učit :D A to prý většinou ty nejmíň náročný kurzy, který mají ale kapacity třeba 150 lidí. Uff... no jako nevim... Paní učitelka Běhounková učí po bakalářském vzdělání z MKPR Američany, jak mají dělat marketing, PR a reklamu...
Zároveň mi Dr. Muturi domluvila schůzku i s Barbarou DeSanto z PR sekce fakulty, která si se mnou víceméně začala jen tak hezky povídat, až mi ke konci celé schůzky došlo, že to mělo být něco jako předpohovor k tomu, kdybych se o studia náhodou chtěla opravdu ucházet. Přihlášky jsou totiž do 1. února. I když mi to přišlo celý dost přehnaný, jak se z jedné malé nenápadné poznámky o projevení zájmu o gradute studies stane najednou to, co přišlo ke konci pohovoru. Barbara zjistila můj zájem ve sportu a uměla přesně udeřit hřebíček na hlavičku. V rámci jarního semestru magistra tu mají graduate studenti povinnou praxi. Můžou zůstat tady v Kansasu a odbýt si to někde v agentuře nebo přímo v marketingových a PR odděleních univerzity. Ale mnohem zajímavější je to, že jezdí každoročně do Anglie, kde po tři týdny dělají ve třech různých prostředích. Letos byli třeba v neziskovkách a příští rok jsou to .........wait for it......TŘI FOTBALOVÉ KLUBY SVĚĚĚĚTOVÉÉÉ ÚROVNĚĚĚ. Manchester United, Liverpool a hlavně ARSENAAAAL.
Určitě máte každý takový ten sen, který si přejete nejvíc, aby se stal, ale víte, že máte asi tak 0,000001% šancí, aby se vám splnil. Tušíte, že je to meta, která je prostě někde úlně v jiných rovinách, ale pořád si tak hezky sníte a říkáte si: Ale tak co, nikdy neříkej nikdy. Tak přesně ve chvíli, kdy Barbara řekla slovo Ar....Se....Nal..... mi začalo v hlavě houkat velké červenobílé světlo, které jako by říkalo : Je to tady...Přiležitost, která už se nebude nikdy opakovat....Šance, jak si splnit sen....Nepro*er to, Pavlíno!
Cesta je k němu ale pořád strašně daleká. Nejdřív hlavně udělat bakaláře, pak začít sesmolovat příjmací esej, připravit se na TOEFLy, sehnat peníze na studia, a hlavně se fakt rozhodnout, co chci v životě dělat....
Musím pro tentokrát zpátky spadnout z obláčku na zem, i když ten obláček tentokrát není tak vysoko. Před chvíli jsem udělala online check-in k zítřejšímu letu z Kansas City do Las Vegas. Frčím s partičkou vskutku zajímavou. Australan Andy, Turci Erke a Arinc, Rumun Boghan a já :D Abychom to ještě trošku okořenili, rozhodli jsme se pronajmout si RV na dva týdny. Kdyby někdo nevěděl, o co jde, tak ilustrační obrázky jsou zde :D
Máme ale takovou dohodu, já budu vařit a snažit se dělat takovýho toho rozumnýho člena posádky s lékárničkou, s vždy nabitým telefonem, s mapou a plánem co, kde, kdy. Neboj mami a tati, řízení nechám na klucích.
Naše plány zahrnují Grand Canyon, Antelope canyon, Salt Lake City, Yellowstone, Seattle, Portland, San Fransisco, Sequoia National Park, Los Angeles, San Diego a také ty menší pobřežní města alá Santa Barbara, Santa Monica apodobně. Články už budou tak spíš veeelmi ojediněle, ale chci si alespoň psát ruční deník jako pořádní správní cestovatelé. V Yellowstonu budeme pár dní nejspíš přes Vánoce. Budeme bez signálu, ale pokud mě nepřepadne medvěd, do tří dní bych o sobě měla dát vědět. Prý tam ale mají něco jako sprej na medvědy.. Osprejuješ si okolí auta nebo stanu a ono je to má odpudit. Říkám to tátovi a on: ,,Tak my tu máme sprej na komáry a vy tam na medvědy" :D
No nic, já mizím na poslední Thirsty Thursday do Agieville rozloučit se s Manhattanem jak se patří a zítra s Isabellou směr Kansas City Airport, odkud jede ona skoro ve stejný čas do Brazílie. Manhattane, třeba se ještě někdy potkáme!
Žádné komentáře:
Okomentovat