Asi nejprve ze všecho bych vám měla představit naši posádku! Když jsem jí představovala mámě, první její otázka byla: ,,A to jedeš jediná holka?" ,,Jo přesně tak". "A odkud jsou ti kluci?" "Turecko, Rumunsko, Austrálie."
ANDY:
Australan z Brisbane, který během našeho tripu oslavil 23. narozky. Když se směje, tak mu nejsou vidět zuby, takže trošku vypadal, jako když si moje babička ráno zapomene nandat umělý. Ale jinak jsem ho měla z naší party nejradši. Jeho skvělej humor, mateřskou angličtinu bez americkýho přízvuku nebo jeho nadšenou reakci, když poprvé shlédnul do údolí v Grand Canyonu. Mimo to on byl ten nejzodpovědnější z nás. Na sebe nechal napsat RV (něco jako karavan, v kterém jsme jeli, bydleli, spali, jedli a který jsme si na 14 dní půjčovali). On nás vždycky přesvědčil, že není dobrý z kempu odjet bez placení, on hlídal hodinky, abychom včas vrátili půjčená kola na Golden Gate v San Francisku. A prostě s takovym klukem chcete cestovat. Jo a nemá rád rajčata...takže kdykoliv jsem vařila, musela jsem dělat jednu bezrajčatovou verzi pro něj...
BOGDAN:
Když si Boggy z Rumunska vyjel na náš trip, na kartě měl 0 dolarů a pár posledních peněz v hotovosti prohrál hned první den v Las Vegas. Trošku jsme se obávali, jak to s ním dopadne a kdo mu bude muset půjčovat. Naštěstí zavolal tatínkovi do Londýna a hned mu přistálo několik tisíc na účtě. Vzhledem k jeho oblečení, které si zabalil (i lyžovat jel v teplákách Armani a k táboráku šel v mikině Hugo Boss), asi úplně o finance nemá nouzi. Při jeho stylu řízení by ale někteří z vás určitě potřebovali Kinedryl (nějak tak se jmenuje ten prášek, který nám dávaly paní učitelky před cestou na školu v přírodě, že?)
Boggy je prostě člověk, který nepředvídá a problémy řeší, až když nastanou. Nebo...spíš neřeší...snaží se je hodit na ostatní. Když tak ucpal díky svému velkému hovínku záchod v San Diegu, než aby se to snažil nějak rozumně vyřešit s paní domácí, radši zaplatil 100 $ za opravu. The most expensive shit ever...Na druhou stranu, Boggy je velmi striktní co se týče úklidu. Nádobí muselo být umyto hned po jídle, každé ráno zametal podlahu v našem RV, oblečení měl stále srovnané do komínků a při nákupu ve Walmartu nakoupil na 14 dní čištící prostředky snad na půl roku.
Boggy je prostě člověk, který nepředvídá a problémy řeší, až když nastanou. Nebo...spíš neřeší...snaží se je hodit na ostatní. Když tak ucpal díky svému velkému hovínku záchod v San Diegu, než aby se to snažil nějak rozumně vyřešit s paní domácí, radši zaplatil 100 $ za opravu. The most expensive shit ever...Na druhou stranu, Boggy je velmi striktní co se týče úklidu. Nádobí muselo být umyto hned po jídle, každé ráno zametal podlahu v našem RV, oblečení měl stále srovnané do komínků a při nákupu ve Walmartu nakoupil na 14 dní čištící prostředky snad na půl roku.
ERKE:
Erke z Turecka je v pohodě týpek. Ale občas, když ho něco naštve, dokáže hodinu argumentovat kvůli nějaké pitomině. Naposled se třeba hádal celou cestu do San Diega o tom, že nechápe lidi co mají psa. Vzorně se ale staral o auto. Tankoval benzín, kontroloval stav LPG, doplňoval vodu do naší zásobárny i vypouštěl obsah záchodových trubek ven (a to samozřejmě nikdo dělat nechtěl). Také dělal úžasné snídaně. Každopádně je to takový typ cestovatele, s kterým už bych asi nikdy znova na žádný trip nejela. Nejradši by vysedával v kavárničkách, furt si dělal pauzy na cigaretu a klidně jede do 40 kilometrů vzdálený turecký restaurace jenom proto, že to je jediná v Los Angeles, kde mluví turecky. To, že má restaurace jen dvě hvězdičky z pěti už ho ale nezajímá. To, že jsme měli auto vrátit v 10:30 a né v 13:58, také nějak neviděl. A Golden Gate mu nepřijde dost atraktivní místo v San Franciscu na to, abychom tam šli (díky bohu jsme ho přehlasovali).ARINC:
Arinc, také z Turecka, je kámoš s Erkem už asi 8 let. Úplně úžasně se doplňovali. Arinc toho totiž oproti Erkemu moc nenamluvil. Na druhou stranu, s přítelkyní dokázal telefonovat i tři hodiny, a to i během běžkování v Yellowstonu. S Arincem byl ale super pokec a když měl zrovna povídavou, probrali jsme toho spoustu zajímavého. Hodně mi pomáhal v kuchyni a když vypil před odletem domů půlku flašky Fireballu, protože měla víc jak 100 ml, byla s ním konečně pořádná sranda. Vzorně mě fotil pokaždé, když jsem někde potřebovala fotku, ale za to jsem mu musela vyfotit i já několik kandidátů na jeho novou profilovku.
Suma sumárům. Byla jsme hodně různorodá parta a i díky tomu jsme spolu dokázali vydržet 14 dní. Jakmile ale postupně začali všichni odjíždět a já zůstala s Erkem nakonec 19 dní, už jsem ho málem přizabila. Ponorková nemoc začala mít typické příznaky. Začalo mi vadit i to, jak smrká, to jak chodí, to jak se na mě blbě kouká, když piju kafe nebo jak si zpívá Justina Timberlaka a nezná text. Ale je mi jasný, že můj kyselej xicht ho už musel taky pořádně štvát.
Ale zpátky před ponorkovou nemoc. Protože mi bylo jasný, že někde v Grand Canyonu nebo Yellowstonu nebudu mít čas ani signál na to, abych psala články na blog, založila jsem si "cestovní deník". Každý den jsem si tam zapsala pár menších poznámek, nakreslila pár obrázku, v mapě si zaznačila odkud kam jsme jeli, jak dlouho to trvalo, kolik mil jsme dali a taky teplotu, jaká tam zrovna byla. Jako jsem na svý dílo fakt pyšná. Kluci tam občas taky něco přidali, takže je to fakt autentické dílo. Akorát jsme psali tedy všechno anglicky, takže babička si asi moc nepočte. Ale mám tam hezký obrázek bizona, most ze San Francisca nebo katedrálu ze Salt Lake City.
Na úvod by to asi stačilo. Takže vítejte v druhém díle mých zápisků, které konečně nebudou tak jednotvárné jako dění v college townu v Kansasu, a užijte si alespoň textovou,obrázkovou a video verzi našeho putování. Zahrunuje story o volání tísnově linky 911, sraženého losa na silnici, ucpaný záchod v San Diegu, stopy medvědů v Yellowstonu, setkání s Mormony v Salt Lake City, můj první coffeeshop v Seattlu a Portlandu a mnoho dalšího :)
Žádné komentáře:
Okomentovat