DEN 4, 21.12.2015: Bryce Canyon => Salt Lake City
Ráno jsme se probudili a vyrazili směr Bryce Canyon. Pokračovali jsme opět tou krásnou Utah Scenic Byway 12, o které jsem mluvila už dříve a kterou jsme sem přijeli včera z Antelope Canyonu. Byla to úplná nádhera, všude kolem vás se barvily skály do různých odstínů a měnily se v různé skalní útvary. Vzpomněla jsem si na své dva profesory geografie Exnera a Strakoše z gymplu, kteří nám ukazovali všechny ty bludné balvany, tory, viklany, pokličky a podobně jen na obrázcích na Googlu. Utah je prostě jedna velká geologická učebnice. Viděli jsme od kamenných varhanů přes skalní mosty až po obrovské skalní věže, kterých bylo obzvlášť v Bryce Canyonu šíleně moc. Té největší se říkalo Thorovo kladivo :D
Několikrát jsme se museli zastavit a vyfotit si tu nádheru kolem. Průšvih nastal, když jsme museli zastavit né z našeho vlastního zájmu. Před námi se objevila jedna skalní brána, kterou na první pohled prostě nešlo našim obřím autem projet. Hned jsem si vzpomněla, jak jsme kolikrát ignorovali cedule s varováním, že auta, které mají nad 6 feet, na dálnici ani nesmí. Vypadalo to asi nějak takhle:
Když jsme to jen tak tak projeli, čekalo nás menší překvapení. Po jedné menší zatáčce nás čekala druhá brána :D Ale teď už poměrně vysmátí jsme to zvládli projet na jedničku!
Za půl hodinky už jsme přijeli do Bryce Canyonu. Musím říct, že mně osobně se líbil mnohem víc než Grand Canyon, ale to bude asi tou mlhou, kvůli který jsme toho včera tolik neviděli. Bryce Canyon nám doporučil Andy, který ho navštívil už před lety a samozřejmě v létě, kdy tu bylo nějakých 40°C. Kaňon to byl v porovnání s Grand Canyonem menší. Nicméně měl jednu specifickou naoranžovělou barvu a byl zvláštně členitý.
Tohle je to Thorovo kladivo :D
Pak jsem překecala kluky, abychom sešli dolů a podívali se na ty skály více zblízka. U Grand Canyonu jsme to nestihli, tak aspoň tady. Našli jsme nějakou stezku Navajo tribe trail. Nejdřív jsme to všichni čestli jako Navacho - po španělsky, pak Navaho - počesky a nakonec jsme zjistili, že je to něco jako Nájvahou. A pojmenovaná je samozřejmě podle kmenu indiánů - Navahů.
Celá ta cesta měla asi 1 míli, což je 1,7 km. Kluci - kuřáci - toho měli ale teda pořádně plný kecky. Boggy se pořád vymlouval, ať zastavíme a uděláme si fotku. Ale stejně jsme všichni věděli, že si jen potřebuje oddechnout. Cesta dolů byla fajn, horší to bylo pak nahoru. Obzvlášť, když si v této krásné přírodě Boggy s Erkem zapálili. Jediný Andy to vydržel až zpátky nohoru. Cestou jsme tu potkali také pár aktivních důchodců. Jeden postarší páreček si cestou dolů nasadil Santovskou čepici a táhli u toho tašky plný vánočních ozdob...Když jsme se vraceli zpátky, viděli jsme, jak si odzobili jeden stromek a fotí se u něj. Američani no....
Pak jsme si dali rychlý hot dog a razili směr Salt Lake City. Koukali jsme na předpověď a nevypadalo to úplně přívětivě. Sněhové bouře, námraza na silnicích a my neměli ani řetězy. Čekalo nás navíc 8 hodin cesty. Cesta byla fakt dost příšerná a do Salt Lake City jsme dorazili někdy po půlnoci. Místo osmi hodin jsme jeli dvanáct.
O Mormonech jsem toho slyšela dost pramálo. Celej Utah je mormonskej a Salt Lake City je něco jako pro muslimy Mecca. Ale naštvali mě už hned ze začátku. Nikde se nedal koupit alkohol. A když už, tak jen s obsahem do 3%, dal se koupit jen ve speciálních obchodech a ty zavíraly v 6 večer. Tak jsme Salt Lake City přežili na vodě.
DEN 5. Salt Lake City => Yellowstone
Ráno jsme se probrali někdy kolem desátý, z RV se vyhrabali asi ve 12. Hned jsme zamířili na Temple Square, což je něco jako Vatikán. Takové město ve městě ohraničené zdí připomínající hradby a uvnitř několik mormonských staveb. Hned u vstupu jsme zjistili, že do té nejkrásnější stavby, tedy Salt Lake Temple, se nemůžeme dostat. Můžou tam jen Mormoni a to ještě né všichni. Nejdříve musí projít nějakou duchovní přípravou a až když si myslí, že je jejich duše připravena a projdou nějakym pohovorem, můžou dovnitř. Té stavbě se říká Temple of The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints a zkráceně se používá název LDS Church. Občas se nám stalo, že jsme ty písmenka trošku prohodili :D Akorát pro náš humor nebylo v Salt Lake City místo.
Bylo docela ošklivě, pršelo a celé město bylo v takové šedi. Všude kolem nás byly ženský v dlouhých sukních až po kotníky. Neviděla jsem vlastně žádnou ženskou, která by v Templu měla něco jiného. Také bylo kolem nás spousta mladých lidí s vlaječkama připnutýma na kabátě. My jsme zašli za dvěma holkama s vlaječkama z Mexika a JAR. Všimla jsem si i jedné češky, ale u té byli už jiní lidé. Představily se nám jako Sister Raute a Sister Chazer. Trošku jsem si o tom myslela svý, protože kdo si jen tak v teenagerském věku řiká sestro a bratře.
Ale holky nám nabídly, že nás provedou po celém tom náměstí a vezmou nás někam k obřím varhanům. Ty vypadaly taky dost zvláštně. Posuďte sami :D Nenapadlo mě nic lepšího, než vedle Arincovi zašeptat, že to vypadá jako dvě péra. Místnost ale měla až nadmíru dobrou akustiku.
Sestry Mormonky byly docela fajn holky, sice byly trošku mimo, ale byly milé. Daly nám každému z nás jeden výtisk Knihy Mormonovy a dokonce nám tam daly záložky, abychom si určitě nezapomněly přečíst určité pasáže. Všichni jsme byli nevěřící, takže jsme se cítili proti nim trošku trapně, když se nás ptaly, jestli nemáme nějaké dotazy. Fakt jsem v tu chvíli nedokázala vymyslet jediný inteligentní dotaz, abych je náhodou něčím neurazila. Situaci ale zachránil Andy, který alespoň studoval na nějaké církevní základní škole. Víceméně na mě působili mormoni tak nějak neškodně, nikomu se to nesnažili úplně vecpat (jako třeba Jehovisti), ale byli totálně ve svém světě. Oni sami sebe považujou za odnož křesťanů, ale ti je nemají moc rádi. Mormonům totiž nestačí Bible a musí si k tomu přidávat ještě jejich vlastní knihu.
Pak jsme se s holkama vyfotili, rozloučili a vyrazili směr Family History and Genealogy Museum, které bylo také v areálu mormonského Tample Square. Je to vlastně taková centrální světová matrika a dají se tam najít záznamy o všech možných předcích. Strávila jsem tam tři hodiny, protože mě rodokmeny a pátrání po historii mé rodiny fakt dost zajímá. Pomáhal mi Brother George, který mě pak přesunul na Sister Jane. Pomohli mi tam najít ale spoustu zajímavostí, dali mi hesla i do nějakých databází, kam můžu i z domova. Pro mě byl ale největší zážitek v takovém obřím archivu. V různých skříňkách, které byly označené až šestimístnými čísly, byly nascannované záznamy až z 18.století. Pouštělo se to na takové obří cívce a točilo se klikou.
V jednu chvíli ale začalo houkat takový divný zařízení, což znamenalo, že za pár minut zavírají. Zadarmo mi nechali vytisknout všechny záznamy a já už razila za klukama, které hlad vyhnal do nedalekého obchodního centra. Potom jsme se ještě prošli po náměstí, kde zrovna probíhala nějaká svatba, všude kolem byla vánoční světýlka a děti (i kluci) se chodili fotit k Santovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat