DEN 2. - Las Vegas => Grand Canyon - 19.12.2015
Po včerejším chození po Las Vegas, paření, sázení a prohrávání peněz jsme byli docela unavení. Naplánovali jsme si, že se vzbudíme dřív, abychom se stihli odchecknout z hotelu, vyzvednout naše auto a ještě stihnout zpívající fontánu před hotelem Bellagio. Jenomže jsme samozřejmě zaspali a měli jsme asi tak půlhodinu na to, abychom se dostali na 11. hodinu do Apollo car, kde už na nás čekalo naše RV. Teprve teď jsem zjistila, že zkratka znamená Recreational Vehicle.
Dali jsme si rychlé kafe ve Starbucksu, vzali tágo a frčeli si vyzvednout auto. Fontánu jsme nestihli, takže holt někdy příště. Boggy na to stejně odvětil: "Nevadí, vždyť se na to můžem kouknout na Youtube." - což byla později jeho věta, kterou používal na všechno, co jsme nestihli vidět.
V Apollo car už na nás čekala taková ramenatá blonďatá ženská od rány, která navíc hned u vchodu s velkým úsměvem zahlásila, že máme štěstí, jelikož po 30 letech končí v práci, dneska je to její poslední služba a my jsme její poslední klienti. Prý nám proto dá zdarma annual pass do národních parků, který normálně stojí asi 80 dolarů. Akorát to mělo ten háček, že zapomněla, kam ho dala, a tak bylo z plánovaného dárku prd.
Já jsem si takticky sedla do takové předsíně před kanceláří a nechala to kluky vyřídit. Díky tomu mě ani nenapsali na smlouvu, čímž jsem se vyhla řízení. Teoreticky bych řídit mohla, ale kdyby jsme měli náhodou nějakou bouračku a řídil by někdo, kdo není na tom papíru, pojišťovna by nám nedala ani korunu. Takže jsme se nakonec s klukama domluvili, že já nebudu muset řídit, ale budu se starat o hladové krky řidičů. Docela dobrá dohoda :D
Čemu jsem se ale nevyhla, bylo samozřejmě placení. Hned ze začátku nás stáhli o necelých 350 dolarů. Sice se to zdá dost, ale když se to pak propočítá, i se zálohou nás půjčení auta na 14 dní stálo 1750 dolarů, tedy nějakých 44 tisíc korun. Na osobu to tak vyjde asi na 9 tisíc korun na dva týdny. Když si uvědomíte, že nemusíte dávat za ubytování ani korunu, tak je to fakt docela fajn cena. Jediná nevýhoda je v tom, že to šíleně žere benzín. Plná nádrž nás stála asi 100 dolarů a museli jsme tankovat zhruba každý 4 hodiny. Ti, kdo ovládáte matiku, si to nějak spočítejte...na mě už jsou to složitý operace.
Paní nám udělala asi hodinovou prohlídku auta, z který jsme byli všichni mimo. Tolik čudlíků, uzávěrů, páček, otvorů, hadiček....no prostě...byla jsem ráda, že o technický provoz auta se starali kluci. Snažila jsem si dělat nějaký menší poznámky, například: Nezapínejte generátor, když jedete. Když tankujete, vypněte topení a klimatizaci. Vodě, která jde ze záchodu, se říká black water - černá voda a ta co jde ze sprchy a dřezu je grey water- šedá voda. Když svítí kontrolka na lednici, utíká vám plyn. A takových nebezpečných věcí tam bylo víc...
Ještě než jsme vyjeli, tak nám nějaká německá rodinka, která auto vracela, nabídla nějakou "tašku první pomoci", aneb takové ty věci, které jim zbyly - toaletní papír, chemikálie do záchodu, jar na mytí nádobí, půlka kečupu a tak dále. Tak teda my že si to vezmem a ona hned na to: "Tak 5 babek mi za to aspoň dáte ne?" Viděli jsme, že má malýho prcka, tak jsme po ní hodili jednu bankovku s Lincolnem a razili na jídlo.
Kluci si rozlosovali, kdo bude první řídit a černý petr padl na Andyho. Vyrazili jsme zatím jen pár set metrů vedle do Steak Housu, kde jsem si dala jako největší ostuda avokádový salát. Andy byl z velkýho auta dost vykulenej, o to víc, když ho řídil v Las Vegas plného nervních řidičů. Hned potom jsme šli nakoupit velký zásoby do Walmartu a do Vonsu ještě nějaký ten alkohol. Nad mé překvapení tam měli nějakou akci, že když platíte kartou, máte 20% slevu. Tak jsme toho samozřejmě koupili víc, než jsme unesli, a museli jsme jít nadvakrát.
S plnou nádrží a zásobami v lednici bylo auto mnohem těžší a dle Andyho také pořádně náročné na řízení. Takže to pak chvíli po něm převzal Erke. Cesta z Las Vegas byla zajímavá. Bylo docela příjemně, asi 15°C, svítilo sluníčko a my koukali, jak po výjezdu z LV se mění velkoměsto na pustou poušť.
Bylo nám jasné, že dneska z Grand Canyonu už nic neuvidíme. Cesta nám trvala s přestávkama několik hodin a do národního parku jsme dorazili někdy po půlnoci. Když řídil Erke, cestu nám přeběhl první jelen. Byli jsme z toho úplně paf, nicméně zpětně to bylo proti losům nebo bizonům úplný prd. Po půlnoci už nikdo u vstupní brány do parku nebyl, takže jsme neplatili žádný vstup. Zaparkovali jsme to někde v kempu. Já udělala rychlé špagety a šli jsme to zalomit. Naplánovali jsme si, že se vzbudíme brzo, abychom viděli z Grand Canyonu východ slunce.
DEN 3. Grand Canyon => Anteloupe Canyon =>Bryce Canyon - 20.12.2015
Kdo hádá, že jsme zaspali, hádá správně. Ale i tak jsme se dokázali vzbudit v 8 ráno a vyjeli jsme. Noc byla teda dost šílená, jelikož si vedle mě ustlal Boggy a strašně chrápal. Každopádně, vzhledem k tomu, že nebyla hlavní sezona, mohli jsme vjet ke kaňonu jen z jižní strany. Teplota už byla na mínus šesti, takže docela skok. V Grand Canyonu nás ale překvapila dost hustá mlha. Viděli jsme docela velký prd, až teprv někdy kolem desáté ráno začala mlha stoupat a my konečně mohli spatřit tu nádheru...
Boggy objevil na svém telefonu nějakou super funkci a fotil nám taková skvělá selfíčka. Na počítači to bohužel nevynikne, ale v telefonu se to fotilo jako 360stupňová fotka. Dalo se hezky přejíždět prstem doleva, doprava, za nás, před nás....
V Grand Canyonu nebyl samozřejmě nikde signal. Boggy, jakožto závislák na postování fotek na Instagram, byl velmi znepokojen tím, že v místní kavárně, kde měli mimochodem skvělý kafe jen za 2 doláče, nemají wifi. Museli jme tedy hned vyrazit na oběd směr mekáč. To už jsme byli na cestě do indiánské rezervace a Antelope Canyonu.
Na ten jsem se těšila ze všeho nejvíc. Dle fotek to vypadalo nádherně jak odněkud z pohádky.
Bohužel tato fotka není moje. A to z toho důvodu, že jsme se tam nakonec vůbec nedostali. Antelope jakoby zmizel z mapy a GPS nás naváděla někam do přístavu k řece místo ke kaňonu. Nakonec se nám podařilo přeci jen najít nějakou indiánskou vesničku, ale už byly asi tři hodiny odpoledne. Indiáni nám řekli, že to už je na prohlídku pozdě. Slunce tam zapadalo totiž už asi v půl páté. Normálně trvá celá ta tour více než hodinu a to vás tam ještě musí odvézt.
Jak jsem pochopila, dost si to přivlastňují a běžný smrtelník se tam asi jen tak nedostane. Asi proto se nám to nepodařilo najít na GPS. Zkusili jsme pak ještě popojet a našli jsme asi nejspíš nějakou konkurenční firmu, která nabízela takzvanou "Photo tour". Pro jednoho to ale stálo 45$ a prý to je fakt jen na fotku a zase zpátky, takže to se nám moc dávat nechtělo.
Tahle zajížďka nám přidala asi 300 mil navíc, takže jsme byli trošku naštvaní, že jsme nakonec nic neviděli. Nicméně jsme razili směr Bryce Canyon a Erke nám našel nějaký opět superlevný kemp. Tentokrát už jsme u vstupu platit museli a rovnou jsme si koupili annual pass za 80 $, který nám původně chtěla dát ta ženská v půjčovně aut. Také jsme řešili, že bychom si možná měli koupit řetězy na auto. Občas nám to lehce podklouzlo a vidina zítřejší 12hodinové cesty do Salt Lake City bez řetězů nezněla moc pozitivně.
K večeři jsme si udělali zapečené brambory v troubě a tenké hovězí plátky na červeném víně. Mňamka. Kluci koupili ve Walmartu v akci monopoly, takže plán na večer byl jasný. Také jsme naladili v televizi Miss World a to faux pas s vyhlášením Kolumbijky místo Filipínky jsme viděli v přímém přenosu. Takový záchvat smíchu jsem u kluků už pak asi nezažila :D
Zapsala jsem si i naše tipy na vítězku Andy: Colombia, Bogdan: Colombia, Paja: USA, Erke: Philippines, Arinc: Colombia. Erkova radost po vyhlášení Filipínky a výsměch klukům, kteří tipovali Kolumbijku, se fakt nedá popsat :D
Žádné komentáře:
Okomentovat