Samozřejmě, že 11 hodin cesty byla už předem utopie. Předpověď počasí nevěstila nic dobrého, sněhové bouře, ledovka, sněhové jazyky. V televizi doporučovali, aby raději nikdo na silnice nejezdil. Každá stanice informovala o tom, jak je to nebezpečné a kolik nehod se děje. Musím říct, že tahle cesta byla asi ta nejhorší, kterou jsem za svůj život absolvovala. Poprvé jsme okusili na vlastní kůži, co je to bílá tma. Neviděli jsme na 3 metry dopředu a já se fakt dost bála. RV se nám chvíli co chvíli smýkalo na sněhových jazycích, proto jsme jeli rychlostí šneka, tím je myšleno opravdu max 20 km/hod. Já v zadní části polehávala, ale nešlo vůbec usnout. Byli jsme všichni nervozní, abychom vybrali každou zatáčku a neujel nám zadek auta někde do škarpy nebo ze srázu.
Když Boggy vyjel konečně pryč z nekonečných serpentin, v tu chvíli začal ječet: "Oh my goood, oh my god, there is a big elk". Neskutečné, 2 hodiny od Yellowstonu, ale stále v národním parku v Montaně, vidíme před sebou obrovské zvíře. Fakt nevím, co to bylo. Ale jelen byl proti tomu úplný nic. Paroží to mělo členité a neskutečně široké. Vše se odehrálo tak rychle, že jsme ani nestihli nic fotit nebo natáčet. Každopádně, zvíře vypadalo nějak takhle:
Začali jsme zpomalovat, abychom ho nesrazili. V tu chvíli se - říkejme mu třeba los - před námi rozeběhl a přeskočil silnici. Nejednou se vyrojili další dva a přeběhli jen asi dva metry před předním sklem. Boggy začal prudce brzdit, ale na zledovatělé silnici to moc nešlo. Najednou BUM! Do zadní části auta to napálil plnou rychlosti jeden z losů a celý zadek nám prudce cuknul, div se naše auto nepřevrátilo celé na bok. Boggy začal zase ječet: "Oh my gooood, oh my goood the elk hit us, the elk hit us." Auto jsme úplně zastavili a čekali. Podívali jsme se do zpětného zrcátka a i přes neustálé sněžení jsme viděli, že u zadního kola leží to obrovské zvíře na zemi. Nevěděli jsme co dělat a báli se vystoupit. Odvážný Andy vytáhl baterku, že se půjde podívat, jestli to ten los přežil a jak je na tom auto. Andy otevřel dveře, nejdřív to omrknul zevnitř a pak vylezl ven. Los už tam nebyl. Měli jsme ale ulomené zadní světlo a lehce proraženou kapotu. Andy se vrátil, podal hlášení, že auto vypadá pojízdně a že bychom měli pokračovat.
Vyjeli jsme ve sněhové vánici dál. Všichni jsme byli jako na trní a už jsme chtěli být z divočiny co nejdřív pryč. Světe div se, ale po 6 hodinách jízdy jsme nepotkali ani jedno auto. Kdo by taky v noci jel v takové vánici, když před tím všechny televize varovaly. Ale my neměli čas, museli jsme dál.
Zastavili jsme na nejbližší benzínce, kde jsme zkontrolovali auto. Bylo tam pár škrábanců, světlo uražené. Zamrzlé trubky pořád nepovolily, proto jsme si zakázali chodit na záchod i umývat nádobí. Při důkladné kontrole auta jsme ale zjistili, že někdo z nás se rozhodl ignorovat zákaz konat potřebu v autě. Přiznal se Erke, kterému se v mínus 18°C (pocitově - 28° C) nechtělo ven, a prostě se šel vykadit na naše mini WC. Samozřejmě, že nádoba na veškerý "odpad"' nebyla nafukovací. Vzhledem k zamrzlým trubkám tak nějak nádoba přetekla a všechny splašky se dostaly přes díru ve sprše nahoru. Už vůbec tomu nepomohly zatáčky, které všechnu nechutnou vodu rozprskly po celé pidi koupelničce. Celé auto začalo neskutečně smrdět, ale nešlo s tím po cestě nic dělat.
Nadále jsme tak stavěli skoro každé dvě hodiny, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu, abychom vyprázdnili naše močáky a kluci aby do sebe nakopli pár energeťáků. Únava totiž byla znát. Začalo pomalu svítat a my se blížili do státu Washington. Konečně jsem se asi po dvou dnech připojila ve městě Spokane na Wi-fi. Rodiče byli nervozní, že jsem byla docela dost dlouho bez signálu. Řekla jsem jim, že žiju. Ale to, co se odehrálo v posledních pár hodinách, jsem si radši nechala pro sebe.
Bylo 25. prosince, tedy den, kdy oficiálně Američani slaví Vánoce. Celý Seattle byl mrtvý, stejně tak jako my po asi 18hodinové cestě. Hned jsme zajeli do kempu, kde jsme dospali předešlou noc. Po obědě zjišťujeme, že je konečně +5°C a trubky povolily. Koupelna už nevypadala tak tragicky, nicméně Erke to šel po sobě uklidit.
V kempu jsme taky konečně po třech dnech dali sprchu a udělali z nás po pár dnech v divočině opět civilizované lidi. Samozřejmě, že kluci byli na Washington celí natěšení. Já především na Seattle jako na město hudby a na ty skvělé výhledy do hor směrem ke Kanadě. Klukům šlo ale o úplně něco jiného. Washington je totiž jeden ze tří států (kromě něj ještě Oregon a Colorado), kde je legální prodávat trávu. (EDIT 2018: Nyní už je to dokonce 9 států).
Kluci tak začali googlit, kde se dá nějaký matroš sehnat, aby si udělali hezký Štědrý den. Protože byly Vánoce, v celém Seattlu se nacházel jen jeden otevřený shop. Samozřejmě jsme museli vyrazit rovnou tam. Při příchodu jsme ukázali pasy, kde si zkontrolovali, zda nám je více než 21 let a mohli jsme pokračovat do hlavní místnosti. Pak pak klukům poradil, co si koupit a mě zlákal na Cookies, který měli něco málo v sobě. Koupila jsem si vánoční balení po třech kusech - skořicová, red velvet cake a dýňová. Pán nám popřál Merry Christmas a my razili dál
Chtěli jsme si jít koupit něco dobrýho na večerní slavnostní večeři. Ale celý Seattle byl zavřený, a to dokonce i Starbucks nebo Walmart. Nakonec jsme našli alespoň menší supermarket, kde jsme po třech dnech doplnili zásoby a kluci ještě dokoupili pár dárků. Auto jsme zaparkovali před Walmartem na parkovišti a začali kuchtit.
Udělali jsme si boží zapečené brambory, hovězí na červeném víně a ještě nějaké kuřecí stehna. K tomu jsme otevřeli Fireball, skořicovou whisky, pár piv a předali si dárky. Já dávala Andymu pár maličkostí, Erke mi dal diář na rok 2016. Na dobrou noc jsme si pustili v telce nějakej film o nacistických zombících, kterým jsme náš Štědrý den ukončili.
Žádné komentáře:
Okomentovat