Po rychlé ranní hygieně jsme se vypravili k The Needle - takový symbol Seattlu. Bylo ale docela pochmurný počasí, jen 2 stupně nad nulou a ohromná mlha. Vyhlídka nahoru tak neměla moc smysl. Rovnou jsme to zatočili do nedalekého muzea. Jmenuje se EMP Museum - neboli muzeum hudby, sci-fi a pop-culture. Jestli někdy v Seattlu budete, rozhodně si tohle nesmíte nechat ujít.
Ze Seattlu pochází Jimi Hendrix, Nirvana i Macklemore, takže hudba se na nás valila už ve frontě na lístky. V muzeu jsme se kromě klasických expozic o jednotlivých kapelách a zpěvácích nacházely také různé interaktivní zóny. Třeba nahrávací studio, kde jsme si mohli zahrát na několik nástrojů, což jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Pustili nám do sluchátek Smell like teen spirit a my se s ostatními pořádně vyřádili. Hodně mě na těch muzeích v USA baví, že to není jen o koukání na exponáty nebo čtení nějakých dlouhých popisků. Všechno je interaktivní a odcházíte opravdu s nezapomenutelným zážitkem.
 |
| I'm gonna pop some tags / Only got 20 dollars in my pocket |
Hodně se tu vydováděli i architekti, všechny ty možné uličky, vstupy přes brány budoucnosti - nestačili jsme valit oči. Ve sci-fi a pop-culture části si to užili milovníci hororů, GOT, Pána prstenů, Star Wars, Nintendo her. Někdo z nás vyrazil i do části věnované Hello Kitty, to bylo na mě trošku moc, ale zbytek fakt skvělý.
Po několika hodinách v muzeu jsme se vypravili k vůbec prvnímu Starbucksu na světě. Že by to byla nějaká sláva, to teda rozhodně ne. Připomínalo mi to první pizzerii v Neapoli. Akorát turisticky naboostované místo plné front, ale zážitek žádný. Andy nevydržel čekat frontu u prvního Starbucksu a šel si najít nějakou jinou kavárnu. Já s Boggym jsme šli omrknout hned naproti Starbucksu takovou barevnou třpytící se zeď, na kterou lidi lepili žvejkačky. No taková béčková Lennonova zeď v trošku nechutnější verzi.
V tom jsme ztratili Erkeho s Arincem. Byli jsme rozdělený na tři partičky bez nabitých telefonů. V malém bistru, kde jsme si dali dost špatnou quesadillu, nás nechala servírka nabít telefony, a tak jsme se spojili alespoň s Andym. Toho jsme našli spokojeného s kafíčkem v domácí pražírně, kam se na pořádný kafe nějakej Starbucks hrabe. Počkali jsme ještě na naše dva Turky a vyrazili směr k autu. Už z dálky jsme ale tušili pořádný průšvih. Blížili jsme se k parkovišti a cítili smrad plynu. Dlouho jsem si přála, aby to bylo od něčeho jinýho než našeho auta. Ale to bylo na parkovišti jediné a postupně se intenzita plynového zápachu zvyšovala.
Netušili jsme, co se stalo, ale když jsme auto otevřeli, začal hulákat poplašný systém, který v autě právě únik plynu hlásí. Báli jsme se auto vůbec nastartovat, tak jsme se radši vzdálili na několik desítek metrů a začali panikařit. Nejdřív jsme nechali Australana Andyho, ať jako náš nejlepší angličtinář zavolá servisní číslo, které nám dali v půjčovně. Bylo ale 26.12., Boxing day, takže nám nikdo telefon nezvedal. Na Googlu jsme našli nějaký další číslo od výrobce tohoto typu auta, to bylo ale australský číslo, takže jsme ze Seattlu volali pomoc přes půlku zeměkoule. Ti nám samozřejmě na dálku poradili pořádný prd.
Nezbývalo nám nic jiného, než zavolat tísňovou linku 911. Všichni jsme byli hrozně nervozní, že nám auto vybouchne před očima, že nás to vyhodí do povětří nebo při nejmenším budeme platit obrovský peníze za odvoz nefunkčního auta. Andy vytočil 911 a popsal situaci. Protože jsme byli chudí studenti, hned jsme se radši pro jistotu zeptali, jestli za výjezd nebudeme něco platit. Operátoři nám řekli, že zjistí až na místě, jestli jsme nevolali zbytečně. V tu chvíli jsme rychle obrátili a začali se modlit, aby nějaká závada na našem autě opravdu byla, jinak bychom vysolili asi 30 tisíc korun za zbytečný výjezd.
Slyšíme houkání, vidíme blikání :D Řítí se obrovský hasičák s výsuvným žebříkem, že by dosáhl snad do půlky Empire State Building. V tom vyskočilo asi 20 hasičů v kuklách - akční scéna jak z filmu :D
Blížili se k autu s nějakými měřiči a opravdu potvrdili, že se jedná o únik plynu z našeho LPG. Po kontrole přišli na to, že nám ten týpek v Yellowstonu, co bombu doplňoval, jaksi neuzavřel hlavní uzávěr. Naprosto nechápu, jak jsme s otevřenou nádobou mohli dojet 18 hodin do Seattlu bez větších problémů. Naštěstí všechno dobře dopadlo, uzávěr jsme zavřeli, zkontrolovali auto, hasiči nám popřáli hezké svátky a my vyrazili směr Portland.
Žádné komentáře:
Okomentovat