Tohle město je fakt divný...Doteď z něj mám takové rozporuplné pocity a všechny kusé zážitky mám zahalené v pochmurné šedi. O Portlandu jsem toho předem věděla dost pomálu, což je vlastně asi i dobře. Velká očekávání ani předsudky jsem neměla, o to víc měl Portland šanci mě překvapit. To se ale nestalo...Den začal blbě už tím, že šíleně lilo a ne a ne přestat. Zároveň byli i lidi kolem dost nabručený, na což jsem u Američanů nikdy nebyla zvyklá.
Na koukání toho tady moc není. Žádná výrazná památka, žádný monument nebo přírodní úkaz. Celý den strávený v Portlandu se tak nesl spíš v duchu toho, jak nejlépe zabít čas strávený v tomhle prazvláštním městě. Po rychlém googlení jsme alespoň zjistili, že se v Portlandu nachází největší knihkupectví na světě. Já zas takový knihomol nejsem, ale vzhledem k tomu, že pršelo jak blázen, jít se schovat na chvíli pod střechu nebyl vlastně zas tak špatný nápad.
Překvapená jsem byla už ve chvíli, kdy jsme se ke knihkupectví blížili. U vchodu hrál pán na housle Johanna Sebastiana Bacha, takže tím alespoň trošku rozbil naši pochmurnou náladu z šedivého ošklivého města. Druhý pán u vchodu všem návštěvníkům otevíral dveře. Po vstupu dovnitř to navíc všude krásně vonělo. Určitě to nějaký markeťák chytře vymyslel, protože zaútočil během pár minut na všechny smysly. Nejdřív sluch, pak čich, nakonec zrak a při procházení knih samozřejmě hmat. Jen chuť chyběla :D Ale to jen já furt musím myslet na jídlo.
 |
| Foto: Powell's Bookstore |
Po asi hodině, kdy si kluci nakoupili pár knih, jsme šli pěšky blíž k řece. Andy se ještě rozhodl jít do sekáče, kde jsem koupila Katarině čepičku s jejími oblíbenými mimoni. Pak nás čekala další zastávka, kdy jsme konečně uspokojili i náš pátý smysl - chuť. Mířili jsme k nejznámějšímu krámku s donuty - Voodoo donuts, který je proslulý po celém světě. Už zdálky jsme viděli neuvěřitelnou frontu až ven.
Kupodivu to ale docela rychle odsýpalo a za pár minut už jsme byli uvnitř. V nabídce prodávali úplně ty základní druhy, ale objednat jste si mohli i speciální s různým sypáním, náplněmi i různé velikostí a tvary. Já na tyhle supersweet věci moc nejsem, stačil mi tak jeden s lentilkami. Úplný opak mě byl ale Andy, který si musel koupit hned 12 kusů v krabici.
To místo bylo obecně asi spíš pro kluky, čímž jsem se přesvědčila hned při pohledu na místní osazenstvo. Bylo tam dost prazvláštních existencí - takoví ti typičtí automatoví závisláci, kteří tam určitě seděli od rána po zavíračku. Kromě toho tu ale byli i tatínkové se syny, takže to zas tak úplně divný místo nebylo. Samozřejmě, že jsme se nechali zlákat vstupem 2 dolary a většina arkádových her uvnitř byla pak na peníze. Spoustu automatů jsme ani nikdo nepochopili, tak jsme šli spíš na jistotu. Kluci na autíčka, já na to zaparkovala u klasických her, mého oblíbeného Pinballu, Mária nebo Pacmana. Vy byste si to určitě někteří užili víc než já, mně to zas tak suprbomba nepřišlo.
Pomalu se schylovalo k večeři a kručející žaludky nás táhly ven. Zakempili jsme to v Denny's, klasická americká burgrárna, ale v Kansasu ani v jiných státech jsem na tenhle řetězec zatím nenarazila. Možná jsem to zapomněla opomenout, ale už jsme byli ve státě Oregon, což je opět jeden ze tří států s legálně prodávanou marihuanou. To si kluci nemohli odpustit a tak jsme si zavolali zase Lyft a mířili jsme do prodejny přes celé město.
Tentokrát byl zážitek z Marihuana storu mnohem intenzivnější než ze Seattlu. Paní u vchodu si vybrala naše pasy a posadila nás mezitím do lobby, kde jsme čekali, až nám přidělí prodavače. Přišel velice příjemný mladý kluk v bílém plášti. Spíš se ale jednalo o takového průvodce, který nás provedl celým shopem. Měla jsem pocit, že jsme spíš v lékárně, než v obchodu s trávou. A taky, že jo. Celé se to tvářilo, že se zde prodávají jen léčebné preparáty. Postupně jsme prošli asi třemi místnostmi, v každém se nacházely různé výrobky z konopí. Postupně se nás ptal, o co konkrétně bychom měli zájem. Já si ještě syslila cookies ze Seattlu, které jsem si šetřila na Californii, tak jsem si tu nic nekupovala, stála opodál a spíš se jen bavila tím, co všechno se dá z trávy udělat. Navíc jsem se trošku bála těch vybraných pasů, kam pak každému na číslo pasu napsali jeho objednávku. Zřejmě z bezpečnostních důvodů, aby to někdo nevyvážel ze země nebo s tím pak dál neobchodoval.
Trochu mi to tam připomínalo muzeum nebo laboratoř. Několik rostlinek bylo ve vitríně pomalu jak nějaká trofej. Přišla jsem k jednomu pultíku, kde nám týpek pod lupou a pak i mikroskopem ukazoval jednotlivé modely. Vysvětloval, na co je který dobrý a čím se od sebe liší. Například jeden model voní po citronu, tento je zas hodně vzácný a pěstuje se jen na jednom místě na světě, tenhle je zas vhodný pro lidi, kteří hledají inspiraci při tvorbě (například spisovatelé nebo hudební skladatelé) a tak dále a tak dále. Pro někoho, kdo byl alespoň v Amsterdamu, je to asi něco normálního, ale já na všechno kolem zírala jak puk.
Erke pak zaperlil, kdy prodavači řekl: "Heyy, give me the double portion, we are heading to California." Takže kluci nakonec skoro vykoupili celý shop, jen aby měli zásoby do Californie. Každý si vzal po dvou druzích trávy, k tomu ještě nějaké limonády, žvýkačky a podobné věci. Pán pak dal celé skupině ještě jedno ubalené brko z 1 gramu jako pozornost podniku za velký nákup :D Tomu se říká zákaznický servis. To jednogramové brko kluci vyhulili hned při čekání na tágo, které nás pak zavezlo k našemu RV. A my razili pomaličku po pobřeží směr San Francisco.
Žádné komentáře:
Okomentovat